Teď tu nikdo nepřekládá.

Pravidla pro předkladatele:

1. Pokud na textu pracujete, dejte na úplný začátek informaci: "Pracuji tu, Jméno, datum čas od kdy".
2. Po skončení práce poznámku smažte.
3. Můžete si překlad připravit jinde, a pak ho sem jen nakopírovat. Budete stránku blokovat kratší dobu.
4. Překládáte-li něco na přeskáčku, dejte před název kapitoly číslo stránky z originál knihy.

1.  Život Zenu - Život okamžiku

1.1  Předmluva

od Zenové Mistryně Bon Shim

Inspirace pro vznik této knihy vzešla z nápadu vytvořit dárek pro Zenového Mistra Wu Bonga k jeho šedesátým narozeninám. Původně jsme chtěli sepsat naše historky týkající se Zenového Mistra, abychom tak vyjádřili naše uznání a vděčnost za jeho učení. Později se projekt rozšířil a zahrnul sbírku promluv, které Zenový Mistr Wu Bong pronesl v různých dobách na různých místech během posledních dvaceti sedmi let jeho učení.

Zenový Mistr Wu Bong byl jedním z prvních studentů slavného korejského Zenového Mistra Seung Sahnna. Žil a praktikoval s ním v zenovém centru v Providence po mnoho let, přičemž se věnoval různým činnostem: Housemaster, hlavní učitel Dharmy, opat. Přirozeně následujícím stupněm bylo získání inka a konečně předání Dharmy. Poté Zenový Mistr Wu Bong neustále vyučuje po celém světě, vede ústraní a pronáší řeči Dharmy. Nedávno se stal mnichem, takže v současnosti jej můžete potkat a poslouchat jeho promluvy většinou v Koreji.

Tato kniha sestává z pěti částí: V první části naleznete velmi upřímné osobní příběhy a milé anekdoty, napsané učiteli a studenty naší školy o tom, jak potkali a jaké zážitky měli se Zenovým Mistrem Wu Bongem. Je to jedinečný materiál. Vskutku hodnotné čtení!

Druhá část je úžasnou sbírkou formálních řečí Dharmy, pronesených při různých příležitostech jako je Slavnost Buddhova osvícení Slavnost narození, slavnost otevření Zenového centra nebo jen běžné hovory, které se objevily v průběhu ústraní.

Ve třetí části najdete břitké, jasné, humorné a moudré odpovědi Zenového Mistra Wu Bonga na otázky jeho studentů, ktéré kladli během řeči Dharmy.

Ve čtvrté části náš student Sven zpovídá Zenového Mistra Wu Bonga a klade velmi zajímavé otázky, takže se dozvíte mnohé o zajímavém životě Zenového Mistra Wu Bonga.

Poslední část je jako drahokam: Nazvali jsme jí "Střípky moudrosti" - řeči dharmy, které pohnou vaším srdcem, včetně řečí, kterými jsem nikdy dříve neprošla - prostě skvělé!

Zenový Mistr Wu Bong říká: "I když je mnoho přístupů k praktikování, praktikování se sanghou - společné konání - je tím nejúčinnějším. Nutí nás konfrontovat se s našimi omezeními, což nám na oplátku pomůže překonat je. Sútra Srdce říká: 'Boddhisattva závisí na Prádžňá paramitě a mysl není překážkou. Bez jakékoliv překážky žádný strach neexistuje.' Tento 'žádný strach' je naším lidským dědictvím. Zamlouvá-li se vám to, zahoďte pryč všechno myšlení, všecho líbení a nelíbení, zahoďte pryč rovněž i to nejhlubší porozumnění."

Toto je kniha, která poskytuje plnou chuť dharmy Zenového Mistra Wu Bonga!

Zenová Mistryně Bon Shim (Ola Porter), Varšava, červen 2011

2.  Seznámení se Zenovým Mistrem Wu Bongem

2.1  Usměvavá tvář

Od Zenové Mistryně Soeng Hyang

V roce 1972 jsem zahlédla cedulku na domě, na níž bylo napsáno: "Zenové centrum". Z počátku jsem se bála vstoupit, protože jsem se obávala, že mě Zenový Mistr přetáhne Zenovou holí a vyhodí mě ven. O několik týdnů později jsem měla už kuráže dost a zaklepala na dveře. Usměvavá přátelská tvář otevřela dveře a pozvala mě dál. Byl to Jakob Perl (Zenový Mistr Wu Bong)! Byl mým prvním dharmovým bratrem a vždy patřil k mým nejlepším učitelům.

Jeho rodiče žili poblíž a občas mě pozvali na večeři. To bylo moje první seznámení s úžasnými polskými polévkami a saláty. Také jsem se dovídala o holokaustu a utrpení, kterým prošli. Jakob byl úspěšným studentem na Brown University a jeho rodiče byli znepokojeni, že maří tolik času pobytem v Zenovém centru. Zvláště jeho otec se s námi dohadoval: "Co bude dělat se Zenem? Obchodovat se potřebuje naučit!"

Nyní je Wu Bong milovaným, uznávaným a úžasným učitelem. Jeho rodiče by na něj byli pyšní. A kdo ví, třeba už jsou jeho žáky...

Chci poděkovat Zenovému Mistru Wu Bongovi za jeho odhodlání a usilovnou práci a za jeho úžasné učení.

2.2  Děkuji ti

Od Zenové Mistrině Bon Yo (Grazyna Perl)

Cestou na řeč dharmy

Zenového Mistra Wu Bonga jsem potkala v roce 1986 - ve výtahu cestou na jeho řeč dharmy v gdaňském zenovém centru. Byla to láska na první pohled! Měla jsem nesmírně intenzivní pocit jako bych znovu potkala milovaného přítele, kterého jsem už dlouhý čas neviděla. Byla to radost a ohromná úleva narazit opět na tohoto přítele. Stále to tak cítím.

O mnoho let později jeden starý korejský mnich, přítel Zenového Mistra Seung Sahna, zvolal, když nás uviděl: "Jaký úžasný pár! Stále pohromadě v průběhu mnoha kalp!"

Z mnicha laikem

Vzpomínám si jak jednou, když usínal, mi řekl, že vzhledem k tomu, že byl už tolik životů mnichem, rozhodl se zažít tentokrát život laika.

Odpověděla jsem: "Proto jsem se v tomto životě narodila jako žena, abych byla tvou manželkou."

"Děkuji ti, miláčku." Byla jeho odpověď.

Nic zvláštního mistr

Jeden z mých přátel v Polsku jej popsal jako "nic zvláštního mistra" a já souhlasím. Ale současně je hodně toho, co je v jeho způsobu učení a praxe zvláštního.

Bez divadýlek, velmi jednoduchým a jasným způsobem, okamžiku pro okamžik, čin pro čin, on to jen prostě dělá. To je velmi speciální kvalita!

Mysl prostě to dělej

Jednoho dne jsem se mu zmínila, že bych se chtěla opět věnovat malování na což řekl jen "hmmm". Ale krátce po té přišel domů z práce s vodovkovým papírem a barvami pro mě. Netřeba o tom hovořit, jen to provést!

Trpělivost

Kdysi bylo potřeba učinit nějaké rozhodnutí v zenovém centru v Providence, ale ani po dlouhé diskuzi jsme se nemohli dohodnout. Wu Bong Son San Nim nabídl svoji ideu k projektu a nechal to tak. Po té schůzi jsem se ho ptala, proč svůj projekt víc neprotlačoval, protože mě se zdál být dobrý. Odpověděl, že nemá žádný smysl protlačovat něco, co lidé nejsou připravení přijmout.

Uplynulo pár let a jednoho dne přišel opat a žádal detaily k onomu návrhu. A najednou každý byl připraven tuto myšlenku přijmout.

Wu Bong Son Sa Nim se usmíval a říkal mi: "Vidíš, vyplatí se trpělivě čekat a umožnit lidem, aby dospěli k závěru sami."

Jednoduché nástroje

Po léta byl Wu Bong Son Sa Nim mým manželem. Ale rovněž byl mým učitelem, který mě povzbuzoval a podporoval v mé praxi. Po mnoha letech praxe jsem byla konečně schopná upravit svůj život tak, abych se mohla zúčastnit celého tříměsíčního intenzivního zenového ústraní nazývaného Kjol-če, které se konalo v chrámu Mu Sang Sa v Koreji. To zahrnovalo značné plánování a přípravy a taky jsem byla naprosto vykolejená a také jsem prožívala lítost nad tím, že svoji rodinu opouštím na tak dlouhou dobu. Wu Bong Son Sa Nim nabídl, že se postará o všechno zatímco já budu pryč, což pochopitelně mou mysl uklidňovalo. Důrazně mě ujišťoval, že všecho bude fajn a že bych neměla propást tuto příležitost.

Konečně nadešel den mého odletu do Koreje. Hodinu před odletem jsem dostala strach a pošeptala jsem mu: "Nemyslím si, že bych měla odletět..."

V ten moment mě Wu Bong Son Sa Nim chytil za ruku a řekl "Pak tedy ne," a táhnul mě směrem k východu. Jak jednoduchý prostředek! To mě vyprovokovalo k silné reakci: "Ne! Musím odletět!" a protlačila jsem se skrz odletový východ. Otočila jsem se a zahlédla jeho zářící tvář a smáli jsme se na sebe skrz tu bránu.

Svoboda

Wu Bong Son Sa Nim je nyní ordinován mnichem - poté, co plně prožil život laika. Svoji energii zcela věnuje praktikování a učení. Během jeho laického života a našeho manželství jsme vychovali dva syny. Ti vyrostli. Zenové centrum v Paříži, které jsme s láskou budovali, rovněž vyrostlo. I já jsem vyrostla a před pár lety jsem obdržela předání dharmy jako Zenová Mistryně.

Po mnoha letech, kdy jsme spolu žili a pracovali, jsme se dohodli, že se vzájemně osvobodíme od manželských slibů a změníme náš vztah na dharmové přátelství. Nyní opatrujeme jednoduché přátelství dvou velmi si blízkých osob.

"Buddha sluneční tváře, Buddha měsíční tváře." Pod všemi tvářemi sdílíme přátelství, které živí velkou lásku a soucit a to sdílíme se všemi ostatními.

Děkuji ti Jacobe Perle, můj bývalý manželi a otče našich dvou synů.

Děkuji ti Zenový Mistře Wu Bongu, stále můj učiteli a veliký příteli.

2.3  Vzácný čas

Od Zenové Mistryně Bon Shim

Znám Zenového Mistra Wu Bonga po velmi dlouho dobu - zdá se, jakoby po celý můj dharmový život. Moje úplně první vzpomínka je z New Yorku, kam jsem přijela na mé první Kjol če. Po Kjol če jsem zůstala v new yorském zenovém centru sama. Pak se zjevil Wu Bong. Přinesl si oběd z čínské restaurace, řekl mi ahoj a dal se do jídla. Měla jsem hlad, snažila jsem se to skrýt, ale on si toho stejně nevšímal, jen s obrovskou chutí jedl. Pomyslela jsem si, co je to za člověka? (Měla jsem všelijaké ty myšlenky o mysli bódhisattvy a tak). Měl by se o svoje jídlo rozdělit se mnou! Dojedl a pak se mě zeptal: "Máš hlad? Jestli máš hlad, můžeš si na rohu koupit čínské jídlo. Je vynikající."

To byl dobrý bod: Staň se nezávislou a zahoď svoji ideu.

Po New Yorku jsem jela do Providence na víkend sanghy a na narozeniny Zenového Mistra Seung Sahna. Přijela spousta lidí. Byl tam jeden hezký muž, který se kolem mě stále motal. V jednu chvíli si Wu Bong všimnul co se děje a řekl mu: "Je to vdaná žena, jdi pryč!" Velmi ochranitelský.

Po mnoho, mnoho let přijížděl Zenový Mistr Wu Bong do varšavského zenového centra, aby vedl ústraní. Nejprve se Zenovým Mistrem Seung Sahnem, později už jen sám. Má rád dobré jídlo, a když byl zde, ve Falencii, chodil ke mě na jídlo - obvykle po ústraní. Když tu ještě bydlel John, vařil pro něj (je to výborný kuchař) a Zenový Mistr Wu Bong miloval jeho kuchyni. Jednou jsem takhle požádala Johna, aby připravil jídlo pro našeho učitele, jenže John měl tou dobou nějakou krizi a tak mi řekl: "Nechce se mi. Proč pro něj musím vždycky vařit?" Řekla jsem: "Chutná mu, jak vaříš." Ale tato odpověď ho nepotěšila. Tak jsem mu navrhla: "Zeptej se jeho." Po jídle (nakonec ho uvařil) ze Zenového Mistra Wu Bonga zeptal: "Proč ti musím vařit?" a odpověd byla: "Jseš dobrý kuchař, a když přijedeš do Providence, budu vařit já tobě." Jasné učení jako obvykle: Prostě jen buď dobrým hostitelem, to je celé.

Někdy přišel Zenový Mistr Wu Bong do našeho zenového centra se svým synem Matthewem a naše děti si spolu hrály. Jednou můj syn Alex sebral Matthewovi nějakou hračkou a ten se rozbrečel: "To je můj bulodzer, vrať mi ho." To nezabralo a tak se objevil jeho otec, přišel do Alexova pokoje a já se tam snažila získat zpět tu hračku. Pak mi Wu Bong řekl, že by chtěl s Alexem hovořit o samotě, a tak jsem odešla. Po pěti minutách vyšel ven s hračkou. Teď ale řval Alex. Na to Matthew k němu šel a ten buldozer mu podal. Jaká mysl! Zjevně měl dobrý příklad.

Když jsem byla opatkou, bydlelo v centru mnoho lidí, ale nechodili moc často na ranní praxi a já se velmi snažila přesvědčit je, aby chodili každé ráno. Hádám, že jsem s tím byla dost otravná, takže nakonec mě chtěli vyhodit. Přijel Zenový Mistr Wu Bong a během schůzky všem řekl, že to nejsem já, kdo by měl být vyhozen, nýbrž ti, kdo nechápou, proč žijí v Zenovém centru. Měl nádhernou řeč dharmy o tom jak moc si váží života v Zenovém centru a společné praxe. Po tomhle se přístup obyvatel změnil.

Zenový Mistr Wu Bong vždycky byl a stále je pro polské studenty velkou autoritou. Je hodně vtipných příběhů o jeho úžasné moci. Tato skutečnost mnohokrát pomohla při složitých situacích v naší sanze.

V jiné době se mnoho zenových studentů, kteří praktikovali již mnoho let stalo silnými - jistým druhem zenových expertů. Nikoho neposlouchali, už všechno pochopili. Tak přijel Zenový Mistr Wu Bong a přednesl velkou řeč dharmy, kterou si přišlo poslechnout mnoho studentů a promluvil o zenové aroganci. Následně zase, bylo to jako zázrak, to skutečně vešlo do mnoha srdcí a atmosféra pro praxi byla zas mnohem lepší.

Jednou po mé řeči dharmy jsem byla smutná - nebyla jsem zcela šťastná ze své řeči. Zenový Mistr Wu Bong si toho všiml a řekl: "Nedělej si starosti. Za hodinu už nikdo nebude vědět, o čem jsi mluvila. Nesejde na tom, jestli byla dobrá, nebo ne." Pocítila jsem úlevu. Za všechny ty roky bylo mnoho podobných situací, kdy mě náš velký učitel povzbudil.

Jen nedávno jsem byla v Koreji, kde se konalo páté výročí úmrtí Zenového Mistra Seung Sahna a slavnost odhalení stúpy. Přijeli všichni mniši Kwan Um a po obřadu jsme byli pozváni na kávu a sušenky. Zenový Mistr Wu Bong přišel s úžasným mnichem z chrámu Hyeng Chen Sa, kde se zdržoval po celou zimu, a pozvali mě na návštěvu. To byl dobrý nápad, takže za týden jsem tam na krátký čas zajela a připojila se k životu Wu Bong Sunima v tomto tradičním korejském chrámu. Mniši byli tak přátelští, tak přirození. Cítila jsem se jako bych je znala po mnoho životů. Nebylo tu žádné podezřívání, žádná očekávání, jen lidské bytosti, které se setkaly a komunikovaly spolu. Nemohli jsme mluvit moc, ale to nebylo nezbytné. Jsem tak vděčná za tuto příležitost.

V tomto chrámu mniši vstávali ve 4 hodiny (ve většině korejských chrámů se vstává ve tři), ale Zenový Mistr Wu Bong vstával ve tři, takže následující ráno jsem se k němu připojila na ranní praxi.

Bylo mnoho ústraní a kjolče kde jsme seděli společně a ten čas byl nejvzácnější. Doufám, že můžeme pokračovat, a že Zenový Mistr Wu Bong se připojí k dalším studentům svojí čistotou a moudrostí.

Děkuji, Zenový Mistře a šťastné narozeniny!

2.4  Důvěra mezi učitelem a studentem

od Mukyong Ji Do Pop Sa Nim

Naše první setkání se uskutečnilo během letního Kyol Che v roce 1990 ve Varšavě. Měl jsem s ním rozhovor, který na mě udělal velký dojem. Dosud jsem schopen si vybavit Wu Bong Son Sa Nima před sebou, jak kroutí hlavou a říká: "Neeeee! Prostě jen udržuj nevím!" Ale neměl jsem z toho špatný dojem, že jsem nevěděl odpověď na koan. Bylo spíš jako by měl o mě péči, chtěl pomoci mé zkušenosti nevím a zažití mého porozumnění.

O několik měsíců později mi volal domů do Berlína, aby mi sdělil, že Dae Son Sa Nim může přijet do Berlína. Říkal, že museli změnit svoje plány, protože ústraní v Paříži a Frankfurtu musela být zrušena. "Můžeš zorganizovat něco v Berlíně? Bude nás pět: Dae Son Sa Nim, Su Bong Son Sa Nim, Dae Bong Son Sa Nim, Mu Sang Sunim a já. Je to za dva týdny!"

Cože - za dva týdny? Ale pro mě a pro moji ženu Namhee to byla veliká pocta, i když to představovalo spoustu organizování a práce. Konečně jsme uspořádali první Yong Maeng Jong Jin s Dae Son Sa Nimem, Su Bong Son Sa Nimem a Wu Bong Son Sa Nimem v Berlíně, veřejnou řeč na univerzitě a rozhovor v lokální televizi. Jediný problém byl, že jsme v Západním Berlíně nemohli zamluvit žádný hotel, protože tou dobou probíhala ve městě velká konference. Tak všichni ti ctihodní učitelé museli pobývat a spát v našem jednoduchém studentském bytě. Ale to je jiný příběh.

2.5  Zbytečně to nekomplikuj

Muchak, Ji Do Poep Sa Nim

Se zenovým mistrem Wu Bongem jsem se poprvé setkala v našem zenovém chrámu ve Varšavě. Bylo to v roce 1990, během posledního týdne tříměsíčního letního ústraní. Dvakrát za týden se konaly kóanové rozhovory s mistrem. Než jsem vešla do místnosti na rozhovory, byla jsem tak nervózní a rozrušená, že se mi třásly ruce a měla jsem je úplně studené. Vstoupila jsem dovnitř, uklonila jsem se a sedla si. Viděla jsem, jak se na mě dívá svýma velkýma, klidnýma očima a vlídně se usmívá. Najednou jsem měla pocit, že se znovu setkávám s někým, koho znám už velmi dlouho. Uvolnila jsem se a všechno napětí ze mě spadlo. Najednou nebylo potřeba dokazovat, že jsem silná nebo že mám jasnou mysl, ba ani nebyl důvod být nervózní. Od toho dne cítím, že mě se zenovým mistrem Wu Bongem pojí silné pouto.

Když jsme později s manželem vybudovali berlínské zenové centrum, přijížděl zenový mistr Wu Bong pravidelně do Berlína učit. Vzpomínám si, že během jeho druhé či třetí návštěvy jsme spolu šli koupit čokoládu s marcipánem, kterou chtěl přivézt své ženě v USA. Šli jsme do obchodu pěšky, cesta tam a zpátky nám trvala asi půl hodiny. Celou dobu jsme šli mlčky. Nebylo potřeba nic říkat. Lidé v takových situacích obvykle mluví o počasí a podobných věcech, aby se vyhnuli trapnému tichu. Ale s ním bylo mlčení úplně stejně přirozené jako mluvení nebo smích. Bylo to skvělé učení, k němuž nebylo potřeba žádných slov – zároveň však bylo velmi jednoduché a jasné: prostě jenom zůstávej v přirozeném stavu své mysli.

Než jsem získala dostatečný vhled, dlouho jsem nechápala, co se praví v mnoha sútrách: jak můžeme všichni v témže okamžiku dosáhnout osvícení. Tak jsem se na to zenového mistra Wu Bonga na jedné řeči dharmy zeptala: „Jak můžeme všichni současně dosáhnout osvícení?“

Zenový mistr Wu Bong mi odpověděl otázkou: „Jakou barvu má tahle podlaha?“ Řekla jsem, že hnědou. On na to: „Ano, pro mě je taky hnědá.“ Jeho odpověď mě úplně dostala – byla tak jednoduchá a obyčejná! On vidí hnědou podlahu, já vidím hnědou podlahu. Jak úžasné společné osvícení ve stejný okamžik! Takové je jeho učení: vždy prosté a přitom pronikavé. Jen pár slov, ale ta jdou až na dřeň.

Jednou mě seznámil s principem KISS, který se předtím naučil používat v businessu. Tento princip znamená: zbytečně to nekomplikuj, musí to být jednoduché a hloupé (angl. Keep It Simple and Stupid). Přesně taková je i naše praxe. A právě takové je i jeho učení: jasné a silné!

Během prvních tří čtyř let existence berlínského zenového centra jsme si na víkendová ústraní museli pronajímat jiné prostory, protože naše zenové centrum bylo tehdy na takové akce příliš malé. Prakticky vzato to znamenalo, že jsme před každým takovým ústraním museli všechny věci jako podložky, polštářky, hrnce na vaření (a někdy i oltář) převést na místo, kde se ústraní konalo. Jednou jsme zase takhle stěhovali všechny ty věci na ústraní; bylo to tehdy po schodech nahoru a schodů bylo víc než sedmdesát. Navíc místnost, která se měla na ten víkend stát sálem dharmy, fungovala za normálních okolností jako knihovna, takže jsme z ní nejdřív museli ještě vynosit deset stolů a asi čtyřicet židlí. Zenový mistr Wu Bong nám se vší touhle namáhavou prací pomáhal. Až v jednom okamžiku mu při zvedání těžkého stolu ruplo v zádech; medicínsky se tomu říká lumbago nebo také houser. Většinou to bolí tak, že člověk nevydrží sedět, stát ani ležet. A stejné to bylo i pro našeho učitele. Přesto vedl kóanové a konzultační rozhovory a jako obvykle se u toho vlídně a klidně usmíval, i když na ústraní bylo nějakých 35 lidí a pro něj to znamenalo sedět celé dva dny pořád v jedné a té samé pozici. Jenom když jsem za ním občas během krátké přestávky přišla, abych mu záda namasírovala a aspoň trochu mu ulevila, viděla jsem, kolik bolesti mu přináší každý, i sebemenší pohyb.

Přesně takový je jeho život a jeho učení: bez ohledu na situaci, podmínky a okolnosti 100% obětavost jedinému jasnému směru – pomáhat všem bytostem a zachránit je před utrpením.

Třikrát se klaním s hlubokou vděčností za to, že nás nepřestává učit. Děkuji, Soen Sa Nime!

 

2.6  Báseň

Mukyong, Ji Do Poep Sa Nim

Zenovému mistru Wu Bongovi u příležitosti jeho 60. narozenin

Před šedesáti lety přišel na tento svět velký muž.

Jeho lví řev proniká psem, květinou, člověkem i Buddhou.

Jeho bystrá mysl a zářivá moudrost jsou jako hrom a blesk,

neukazuje nám však nic nového.

Jeden vhled do naší pravé přirozenosti a veškeré utrpení se rozptýlí po širé obloze.

Jenom to dělá – už šedesát let

a celý vesmír se klaní s vděčností.  

2.7  Chomáč trávy, který vítr honí stepí sem a tam

Jo Potter, Ji Do Poep Sa Nim

Na své první zenové ústraní jsem přišla vyčerpaná a prázdná – jako kdyby moje centrum někam zmizelo. Prožila jsem právě šílené životní období, během něhož jsem byla intenzivně zapojená do života jedné duchovní komunity, které jsem dala vše. Tato komunita se ale nakonec katastrofálním způsobem rozpadla a já se cítila, jako bych byla jen chomáč trávy, který vichr honí nazdařbůh stepí sem a tam.

Ústraní tehdy vedl Poep Mu, Ji Do Poep Sa Nim, který se později stal zenovým mistrem Wu Bongem. Jakmile zazvonil zvonek, přiřítila jsem se do místnosti na rozhovory a celá rozbolavělá jsem se před tím cizím člověkem posadila na podložku. Během toho prvního rozhovoru s Poep Mu, JDPSN, jsem plakala. Vyprávěla jsem mu o své komunitě a o učiteli, kterého jsem tolik milovala a ctila a kterého už nikdy neuvidím. Řekla jsem mu také, že se cítím být tímto učitelem podvedená – vnímala jsem to jako zradu.

Poep Mu, JDPSN, mi tehdy řekl něco, co můj pohled na celou věc radikálně proměnilo a nakonec mi to změnilo i život. Řekl: „Mít špatného učitele a být špatný student je špatná situace. Mít dobrého učitele, ale být špatný student – také špatná situace. Ale má-li dobrý student špatného učitele, to je dobrá situace. Možná jsi, Jo, dostala špatné učení, ale byla jsi dobrou studentkou.“

Do té doby jsem to celé vnímala tak, že mě můj první učitel opustil. Od tohoto rozhovoru však ve mně začal sílit soucit s tímto člověkem, a co je ještě mnohem důležitější: začal ve mně růst i soucit se sebou a vůle sama sobě odpustit.

Už tento první rozhovor mi dodal velkou odvahu přehodnotit všechno, co se mi předtím v oné duchovní komunitě stalo. A teď, o mnoho let později, jsem zenovou učitelkou i já a často říkám studentům totéž, co mi tenkrát řekl on.

2.8  Jako bych se nadechla čerstvého vzduchu

Jo Potter, Ji Do Poep Sa Nim

Vzpomínám si na jeden důležitý posun ve své „zkoušející mysli“ po několika letech praxe se zenovým mistrem Wu Bongem. Jednou jsem na něj byla naštvaná, ale bála jsem se mu to říct. Mám mu to říct? Kdy mu to mám říct? Nebude naštvaný? Prostě jsem v sobě narazila na zeď, která bránila tomu, aby ze mě cokoli vyšlo ven. Nakonec jsem si ale uvědomila, že když ten krok neudělám a neskočím do té obrovské propasti nevědění, strachu, obav a smutku, uváznu na mrtvém bodě a stejně tak i moje praxe. Uvíznu v tomhle světě stínů.

Dodnes si vzpomínám na okamžik, kdy jsem mu napsala první dopis (bylo jich pak ještě několik) a v něm jasně vyjádřila, co si myslím, proč jsem na něj rozzlobená a co by se podle mého mělo stát. Byl to pro mě okamžik velké svobody.

Pak přišlo čekání. Odepíše vůbec? Smete to? Bude nešťastný? Rozladěný?

Jeho dopis byl víc odpovědí než reakcí. Byl zcela upřímný, jemný a jeho první slova mířila ke mně a mé vnitřní pohodě. V tu chvíli mi spadl ze srdce velký kámen a kdykoli jsem pak byla tomuto učiteli nablízku, bylo mi na duši tak lehce, neboť kolem sebe neměl žádné barikády a nebránil se upřímosti a odvaze. Jako bych se nadechla čerstvého vzduchu!  

2.9  Burza

Koen Vermeulen

Jednoho dne jsem přijel do pařížského zenového centra. Otevřel mi zenový mistr Wu Bong a ve tváři měl zvláštní výraz. Jen jsme si řekli „ahoj“ a začali jsme pracovat na nějakém business projektu. Během naší debaty byl úplně v pohodě, byl v ní doslova na 100 %. Když jsme pak skončili, zmínil se, že těsně před tím, než jsem přijel, zjistil, že přišel na burze o velké peníze. A přece dokázal okamžitě přepnout: přestat řešit své finanční problémy a místo toho mi pomoci.

2.10  Mé první setkání s nevím

Arne Schaefer, Ji Do Poep Sa Nim

O buddhismus jsem se začal zajímat už někdy v devatenácti letech: četl jsem tehdy knihy jako Zenová mysl – mysl začátečníka od Róši Suzukiho a měl jsem už i první zkušenosti s meditací. V jednadvaceti jsem pak cestoval po Indii a setkal jsem se v Dharamsale s lidmi ze Západu, kteří byli ordinováni v tradici tibetského buddhismu; tehdy jsem poprvé začal uvažovat o tom, že budu také praktikovat buddhistickou cestu. Když jsem se pak vrátil do Německa, hledal jsem nějakou buddhistickou skupinu a začal jsem pravidelně praktikovat v tibetské tradici Kagyü. Poté jsem se přestěhoval do Berlína a začal studovat religionistiku a filozofii. To mě hodně bavilo, ale pořád to ještě nebylo úplně ono. Setkal jsem se s jedním svým kamarádem, který to vnímal podobně, a bavili jsme se spolu o buddhismu a především o zenu. On měl už nějakou zkušenost ze Zenového centra v San Francisku, kde nějakou dobu pobýval, a byl velkým fanouškem Sótó zenu.

Jednoho dne mi řekl: „Dnes večer bude v antropologickém muzeu povídání o zenu. Až nám skončí přednášky, chtěl bych tam zajít – šel bys taky?“ Šel jsem a pozorně poslouchal. Nejprve mluvil jeden zenový student a po něm zenový učitel, kterému říkali „Mistr dharmy Poep Mu“, odpovídal na otázky z publika. „Nerozuměl“ jsem, o čem to vlastně mluví, když se posluchačů ptal „Kdo jsi?“ a lidé odpovídali „Jsem student“, nebo „Pracuju tam a tam“. Už si nevzpomínám, jestli jsem se také na něco ptal. Pamatuji si ale, jak jsem poprvé slyšel o nevím – mistr vysvětlil, že nevím je jméno pro bod, který se nachází před myšlením. Nikdy jsem o tomhle bodu „před myšlením“ neslyšel. Vrtalo mi v hlavě, co by to mohlo být a k čemu to je. Učitel to vysvětloval dál a mně to postupně dávalo stále větší smysl: V okamžiku, kdy dosáhneme tohoto nevím, je vše, právě takové, jaké to je, jasné. Toto nevím je naší pravou přirozeností. Z něj pak vychází naše správná situace, správný vztah a správné jednání. Není to nic, co bychom „vytvářeli“ – pochází to z „nevytváření“.

Tohle učení mě doopravdy zasáhlo. Do té doby jsem trochu zápasil s technikami řízené meditace, které používaly vizualizaci. Poep Mu, JDPSN, se díval na lidi usměvavýma, milujícíma očima, jak stále bojují se svými představami o tom, co je správné a co nesprávné, co dobré a co špatné, a jen se je znovu a znovu se snažil spojit s jejich myslí nevím. Celé mi to najednou dávalo smysl: prostě stačí jen sedět a snažit se udržovat nevím, nic víc. Najednou jsem zatoužil tohoto bodu, o kterém mistr mluvil, skutečně dosáhnout!

Pamatuji se také, že Poep Mu, JDPSN, vyprávěl několik úžasných příběhů. Především mi utkvěl příběh o stařeně zapalující poustevnu:

Ta stará žena podporovala deset let jednoho mnicha a pak se rozhodla, že se přesvědčí, zdali něčeho dosáhl. Vyslala proto svou krásnou dceru s novými šaty a dalšími dárky za mnichem. Když dcera dorazila do poustevny, poklonila se mnichovi a řekla: „Jste tu už deset let. Moje matka vám proto posílá tohle sváteční jídlo a tyhle šaty.“ „Ó, děkuji, děkuji,“ odpověděl mnich. „Tvá matka mě tu už tak dlouho podporuje, je to velký bódhisattva.“ V tu chvíli dívka mnicha pevně objala, políbila ho na rty a řekla: „Jak se cítíte?“ „Shnilý pařez na studené skále. V zimě žádné teplo,“ odpověděl mnich. Dívka jej pustila, hluboce se uklonila a řekla: „Vy jste opravdu skvělý mnich!“ Potom se vrátila domů, plná štěstí a obdivu, aby o všem vyprávěla své matce. „Matko! Matko! Centrum tohoto mnicha je velmi silné, jeho mysl se ani nepohne! Určitě něčeho dosáhl!“ „Je mi jedno, jestli je jeho centrum silné, jestli jeho myslí nelze pohnout nebo jestli je to skvělý mnich. Chci slyšet, co říkal!“ „Jeho slova byla naprosto úžasná, matko! Řekl: ‘Shnilý pařez na studené skále, v zimě žádné teplo.’“ „Cože!?“ vykřikla žena. Celá rozlícená popadla velkou hůl, přiřítila se do poustevny a začal mnicha bít hlava nehlava. „Táhni!“ křičela. „Ať už tě tu nevidím! Deset let jsem pomáhala démonovi!“ A pak spálila poustevnu na popel.

Potom se Poep Mu, JDPSN, zeptal: „Jakou chybu udělal ten mnich?“ a já si vzpomínám, že jsem si také myslel, že to byl velký mnich, stejně jako ta dcera. Co stařenu natolik rozlítilo, že vyhnala holí mnicha z poustevny pryč? To byla první kóanová otázka, kterou mistr dharmy zasel do mé mysli.

O dva měsíce později jsem měl příležitost absolvovat své první zenové ústraní se zenovým mistrem Seung Sahnem a tento víkend, který probíhal v duchu „prostě nic nevytvářej“, byl pro mě přelomová zkušenost. Na jeho konci jsem přijal pět předpisů. Téhož léta jsem pak odjel do Bratislavy, abych tu seděl týdenní Jong Maeng Džon Džin, který vedl Poep Mu, JDPSN (jenž se později stal zenovým mistrem Wu Bongem) a poté jsem odjel do Varšavy, abych tam s ním seděl letní kjolče. Pak jsme měli JMDD v Berlíně. Když skončilo, Poep Mu, JDPSN, mi řekl: „Možná by sis teď měl dát chvíli pauzu.“ Toho léta roku 1992 jsem začal věřit v to, co mě vždycky učil, už našeho prvního setkání: jít stále přímo a udržovat mysl nevím. Dodnes si myslím, že je to ten nejlepší lék, jaký jsem kdy dostal!

2.11  Tisíce kilometrů na cestách se zenovým mistrem Wu Bongem

Interview Katji Hees s Mukyongem, JDPSN, a Muchak, JDPSN

Katja Hees: Jak se zenový mistr Wu Bong stal vedoucím učitelem Evropské zenové školy Kwan Um?

Mukyong: Zenový mistr Seung Sahn jmenoval zenového mistra Wu Bonga vedoucím učitelem Evropské zenové školy Kwan Um v devadesátých letech. V té době žil ještě zenový mistr Wu Bong se svou rodinou v USA, a ocitl se tak před velkou výzvou: i když ve střední a východní Evropě a zejména v Polsku už existovala poměrně velká sangha, v západní Evropě existovaly v té době jen malé skupinky, hlavně ve Španělsku a také v Paříži. V Německu byly tehdy také jenom dvě skupiny – ve Frankfurtu a v Dorstenu. Proto prvním místem v Evropě, kam zenový mistr Wu Bong zamířil, bylo varšavské zenové centrum, založené v osmdesátých letech.

Muchak: Roland a já jsme jeli společně do Varšavy, abychom se na týden zúčastnili tamního letního kjolče. Tam jsme se také se zenovým mistrem Wu Bongem setkali poprvé.

Jak jste to první setkání prožívali?

Muchak: Když jsem zenového mistra Wu Bonga viděla poprvé, byl to velice zajímavý pocit: přišlo mi, jako bych ho znala už dávno. On je tak neuvěřitelný pohodář! Seděl tam, usmíval se a díval se na mě svýma velkýma očima; měla jsem pocit, že do mě vidí. Bylo mi s ním dobře. Na konci ústraní mi pak daroval málu – vždycky jsem si toho dárku moc vážila.

Mukyong: Po tomto týdnu ve Varšavě jsme se s Namhee vrátili do Berlína a oba jsme věděli, že něco podobného chceme vybudovat i v Německu. Co se stalo potom?

Mukyong: Za několik měsíců nám zenový mistr Wu Bong volal z Paříže, kde byl se zenovým mistrem Seung Sahnem, zenovým mistrem Su Bongem a nějakými dalšími mnichy. Pořádali zrovna v Paříži ústraní (JMDD). V té době byla učitelkou studentů Kwan Um v západní Evropě jedna korejská mistryně dharmy. Zenový mistr Seung Sahn se s ní však tehdy v Paříži sešel a došli spolu k závěru, že se jejich sangha rozdělí a vzniknou dvě samostatné skupiny. Proto muselo být nakonec ústraní v Paříži zrušeno. Zenoví mistři ale samozřejmě neodletěli hned zpátky do Koreje. Místo toho nám zenový mistr Wu Bong zavolal a zeptal se, jestli bychom mohli v Berlíně do dvou týdnů uspořádat zenové ústraní.

Muchak: To bylo překvapení! Zároveň v nás zenový mistr Wu Bong vložil velkou důvěru – vždyť nás viděl všehovšudy jednou!

Dokázali jste v tak krátké době JMDD zorganizovat?

Muchak: Ano. Ale byla to hodně spontánní a provizorní akce. Pronajali jsme si prostory v jednom tanečním studiu a zenoví mistři a mniši si zarezervovali letenky z Paříže do Berlína. Chtěli jsme je ubytovat v hotelu, ale protože v té době zrovna probíhal ve městě veletrh, hotely v celém západním Berlíně byly plné. Takže nakonec všichni ti ctihodní zenoví mistři a mniši spali společně v jedné místnosti v našem bytě. Neměli jsme ani matrace – museli jsme si půjčit od přátel.

Mukyong: Nejhorší bylo to, že jsme v bytě neměli sprchu. Nezbývalo tedy než vzít zenové mistry i mnichy do veřejných lázní, kde bylo možné se umýt v malé vaně. S Namhee jsme na to byli zvyklí, ale pro Dae Soen Sa Nima, zenového mistra Wu Bonga, zenového mistra Su Bonga i mnichy to byl dost neobvyklé a svým způsobem těžké… Určitě si život v západním Berlíně představovali jinak. A jak nakonec celý tenhle experiment dopadl?

Muchak: Výborně! Ano, chvílemi to byl chaos, ale zároveň v tom byla i spousta energie. Při vší té práci s připravováním JMDD se nám s Rolandem dokonce podařilo zorganizovat i televizní interview se zenovým mistrem Seung Sahnem.

Byli jste nadšení… sdílel s vámi tohle nadšení i zenový mistr Wu Bong?

Muchak: Ano, samozřejmě! Během následujících dvou let se objevoval v Berlíně velmi často a my jsme s ním zorganizovali plno akcí, nejen v Berlíně, ale také v Kolíně, ve Švýcarsku a jinde. Najezdili jsme s ním tisíce kilometrů. Často jsme si půjčovali auto od našeho starého kamaráda, v té době jsme totiž své vlastní auto neměli. Když jsme měli hlad, prostě jsme zastavili před nějakým supermarketem, koupili si chleba a sýr a pak jsme to na ulici snědli. Zenový mistr Wu Bong s námi vždycky na ty dlouhé cesty jezdil a ani jednou si nepostěžoval. Z ničeho nedělá vědu. Užili jsme si spolu spoustu legrace.

Dělal to pak zenový mistr Wu Bong podobně i v dalších zemích Evropy?

Mukyong: Byl stále aktivnější a později už jezdil po celé Evropě. Každý ho zval. Pomáhal rozvíjet existující centra a sanghy ve východní Evropě a zároveň dokázal oslovovat nové lidi, kteří pak začali praktikovat. Tím způsobem vlastně zakládal nové sanghy a zenová centra. V roce 1992 se zenový mistr Wu Bong přestěhoval z USA do Paříže…

Mukyong: Dva roky poté, co jsme se s ním seznámili, začalo být jasné, že se bude stěhovat do Evropy, aby mohl převzít odpovědnost za evropskou sanghu a stát se jejím vedoucím učitelem. Z USA by něco takého šlo dlouhodobě dělat jen těžko. Nejprve uvažoval o tom, že se přestěhuje do Německa.

Muchak: Pro nás to bylo velice vzrušující. Spolu se zenovým mistrem Wu Bongem jsme navštívili několik míst, která byla na prodej, bavili jsme se s jejich majiteli, probírali to s odborníky a udělali jsme si určitou představu o financování. Byli jsme v euforii a plní sebevědomí, mysleli jsme si, že vybudovat velký klášter nebo chrám bude hračka (směje se).

A proč se tenhle sen o berlínském klášteře nakonec neuskutečnil?

Mukyong: Jak sama víš, chrám se v Berlíně nakonec stejně objevil. Jen zenový mistr Wu Bong a jeho rodina v něm nebydleli. Rozhodli se pro Paříž. Proč, to nevíme.

Dnes máme v Evropě asi padesát zenových center a skupin Kwan Um v celkem čtrnácti zemích. Byl by takovýto vývoj bez práce zenového mistra Wu Bonga možný?

Mukyong: Určitě ne. Díky svému neustálému učení, bezpočtu zenových akcí a především díky své jasné mysli, vnitřní integritě a důvěryhodnosti oslovil během těch let mnoho lidí a inspiroval je k praxi. Mnozí z nich zůstali, praktikovali pod jeho vedením a předali své zkušenosti dalším. Zenový mistr Wu Bong měl na organizování zenové školy Kwan Um v Evropě skvělý talent – a to je také jeden z hlavních důvodů, proč se tato organizace tak dobře rozvíjí a neustále roste. Ale co je možná vůbec ze všeho nejdůležitější – vždycky poskytoval svým studentům prostor, ve kterém mohli růst. Díky němu je dnes v Evropě osm učitelů-mistrů. Jeho dharma se stále šíří a přináší nové a nové květy.

2.12  Neobyčejná magie

Peter Voke

Kdysi dávno odešel zenový mistr Wu Bong na stodenní sólo ústraní. Během tohoto ústraní byl úplně sám a živil se pouze bílou rýží. Asi tři týdny před koncem tohoto ústraní se mu rozbil rýžovar, ale on to přece nemohl jen tak vzdát, dvacet dní před koncem. A tak každý den namáčel nějakou dobu nevařenou rýži ve studené vodě a potom tu namočenou rýži jedl místo vařené.

Díky tomu své stodenní ústraní dokončil, měl však natolik podlomené zdraví, že musel na nějaký čas do nemocnice. Navzdory tomu, nebo možná právě proto, udělalo toto ústraní na některé lidi velký dojem a byli zvědaví, čeho dosáhl. Říkali: „Vždyť přitom málem umřel!“ Jedna žena, kterou přitahovala magie, za ním přišla a ptala se: „Mistře, získal jste na svém ústraní nějaké neobyčejné magické schopnosti?“

„Ano, získal,“ zněla odpověď.

Žena vykulila oči. „A jaký druh magie to je?“ chtěla vědět.

Zenový mistr ukázal na zeď a řekl: „Ta zeď je bílá.“

Později mi tuhle historku vyprávěl, aby mě naučil, že vlastně všechno je magie, protože všechno je právě takové, jaké to je.

Takové bylo jeho učení: vždy velmi jednoduché a přímé, vždy oběma nohama na zemi, vždy ukazující přímo na pravdu, právě takovou, jaká je. Jednou jsem mu položil na kóanovém rozhovoru otázku. Místo odpovědi ukázal na květinu, která byla ve váze za mnou na malém oltáři. „Na oltáři je květina,“ řekl.

Já jsem si předtím té květiny nevšiml. Jeho odpověď byla tak prostá a jednoduchá. Druhý den jsem přišel na rozhovor znovu a všiml jsem si, že v té váze na oltáři je stále ta stejná květina. Zeptal jsem se: „A co je na té květině tak neobyčejného?“

„Je to bílá květina,“ řekl bez zaváhání zenový mistr Wu Bong.

To byla neobyčejná magie mistra, který učil, že nic není neobyčejné.

2.13  Na cestě do Bratislavy

Lubor Košút

Po jedné řeči dharmy se zenovým mistrem Wu Bongem, která se konala ve Vídni, jsme spolu jeli vlakem do Bratislavy. Usadili jsme se v prázdném kupé a za chviličku si k nám přisedly dvě dívky. Jedna byla oblečená ve stylu hippies a měla s sebou dlouhou hůl. Sedly si vedle zenového mistra Wu Bonga. Vlak se rozjel a vydal se s námi na cestu mezi loukami a poli Dolního Rakouska. Zenový mistr Wu Bong si sundal boty, sedl si se zkříženýma nohama a četl si nějakou beletrii. Dívka vedle něj si také četla – knihu od učitele meditace Sri Chinmoye.

Po chvíli se jí zenový mistr Wu Bong zeptal, odkud pochází. Odpověděla, že je Slovenka, a chtěla vědět, odkud je on. Řekl, že se narodil v Polsku, poté žil ve Spojených státech a teď žije v Paříži. Když viděl, že čte knížku o Sri Chinmoyovi, řekl jí: „Když jsem ještě žil v Americe, Sri Chinmoy mi jednou napsal báseň.“

Dívka vzhlédla, ve tváři měla zvláštní výraz a řekla: „To není možné, on je tak zaneprázdněný – možná ji napsal někdo z jeho žáků.“

Zenový mistr Wu Bong s klidem odvětil: „Ano, možná, že ji napsal někdo z jeho žáků, ale byl pod ní jeho vlastnoruční podpis.“ Dívka tomu však ještě pořád nevěřila. Tvrdila, že Sri Chinmoy nemá čas na to, aby mohl jen tak někomu psát básně. Zenový mistr Wu Bong se usmál a řekl: „Napsal mi ještě jednu báseň, potom já jsem mu napsal jednu báseň jako odpověď, ale pak už se neozval.“ Všichni v kupé se zasmáli.

Když byl vlak kousek před Bratislavou, zeptala se nás dívka, proč vlastně do Bratislavy jedeme. Řekli jsme jí, že pokračujeme dál, do Tater. Zajímalo ji, co tam budeme dělat.

Wu Bong Soen Sa Nim odpověděl: „Jedeme na meditační ústraní.“

„A jaký druh meditace praktikujete?“ chtěla vědět dívka.

„Zenbuddhismus,“ vysvětlil zenový mistr Wu Bong.

„A bude na tom ústraní přítomen také mistr?“

„Doufám, že ano,“ řekl zenový mistr Wu Bong a usmíval se.

„A odkud je ten mistr?“ ptala se se zájmem dívka.

„Z Paříže,“ řekl zenový mistr Wu Bong.

Po chvilce ticha a potlačovaného smíchu jí to konečně došlo: „Aha – to jste vy!“

3.  Řeči dharmy

3.1  Řeč při předání dharmy (1993)

(Udeří do stolu zenovou holí.)

Slyšíte to? Pokud ano, jsou tato hůl, tento zvuk a vaše mysl stejné, nebo se liší?

KATZ!!!

Poslouchejte. Ventilátor v rohu: „Ššššššššš…“

Jeden významný učitel řekl: „Brána zenu je velmi široká. Velmi jednoduchá.“ Náš učitel říká: „Jenom odlož své představy a názory, pak budeš úplný.“ Ale „odložit své představy a názory“ neznamená ztratit svůj vlastní zrak.

Dva příběhy:

Jeden mnich odešel na sólo ústraní. Uprostřed ústraní se mu v noci zjevil velký bódhisattva a řekl: „Jsi velký mnich. Máš zvláštní moc. Nedaleko odtud je převis, jdi tam a jenom věř. Jenom důvěřuj. Skoč, a uvidíš, že dokážeš létat." Druhý den ráno se mnich vydal k převisu, skočil dolů a zemřel.

Kdysi dávno v jednom klášteře, zatímco ostatní mniši praktikovali, jeden mnich vařil rýži ve velikém hrnci. V jistou chvíli se mu v páře zjevil velký bódhisattva a řekl: „Jsi velký mnich. Máš zvláštní moc.“ Když to mnich uslyšel, popadl velkou naběračku, se kterou míchal rýži, ohnal se s ní po zjevení a zvolal: „Proč špiníš mnichům polívku?“ BUCH! Později se stal velkým zenovým mistrem.

Ztratíte-li svůj zrak, ztratíte i svůj život. Získejte svůj pravý zrak a získáte vše. Co je to pravý zrak? Dobře se dívejte.

(Udeří do stolu zenovou holí.)

Kdysi dávno řekl Buddha Šáripútrovi: „Žádné oči.“ Možná tedy, abyste získali pravý zrak, musíte ztratit svoje oči. Ale když nemáte žádné oči, jak můžete získat pravý zrak?

(Udeří do stolu zenovou holí.)

Náš ctěný host, kterého tu dnes máme [nejvyšší kambodžský patriarcha Mahá Ghosananda], říká, že naše oči neustále něco jedí. Pojídající oči. Jaký druh jedení to je? Nerozumím. Možná hltají tvar, formu. Možná barvu. Jak to ale potom tráví? Jaký druh zraku to je?

(Udeří do stolu zenovou holí.)

Na jedné řeči dharmy ukázal jeden velký zenový mistr na svou zenovou hůl a zeptal se: „Tato hůl má speciální oči. Dokážou vidět skrz na skrz vším. Vidí i do vaší mysli.“ Možná, že to je ten pravý zrak. Ale jaký druh zraku to je?

Tohle všechno jsou úžasné myšlenky, ale jak získáte tento pravý zrak – právě teď?

KATZ!!!

Prosím, podívejte se.

(Zvedá svou zenovou hůl nad hlavu.)

Tato hůl je hnědá.

Děkuji za pozornost.

3.2  Ceremonie při otevření Pařížského zenového centra (1997)

(Zvedá zenovou hůl a udeří s ní do stolu.)

Zjevování je mizení. Mizení je zjevování.

(Zvedá zenovou hůl a udeří s ní do stolu.)

Žádné zjevování. Žádné mizení. Žádné mizení. Žádné zjevování.

(Zvedá zenovou hůl a udeří s ní do stolu.)

Zjevování je zjevování. Mizení je mizení.

Které z těchto tří tvrzení je správné?

KATZ!!!

Ve dne: sluneční světlo V noci: světlo měsíce a hvězd

Ze všeho nejdřív bych chtěl poděkovat vám všem, kdo jste dnes tady. Máme tu i hosty z velké dálky – z Hong Kongu, z Koreje, ze Spojených států a z různých zemí Evropy. Dokonce i Zenový mistr Seung Sahn, navzdory svým zdravotním problémům, kvůli kterým nemůže teď příliš cestovat, se vydal na tuto namáhavou cestu, aby nás přijel podpořit. Jsem za to velice vděčný. Jsem vděčný všem našim přátelům v dharmě, kteří sem přišli, protože vím, jak velice jsou zaneprázdnění. Mají své studenty a své vlastní povinnosti – proto jsem velmi vděčný, že jsou dnes tady, a stejně tak děkuji i vám ostatním. Také mám radost, že je tu dnes tolik členů naší rodiny.

Proč vlastně zakládáme zenové centrum? V některých evropských zemích, také v Polsku, kde jsem se narodil já, lidé věří, že štěstí přináší čáp. Možná, že toto zenové centrum také přinesl čáp (smích). To je důvod, proč má hodně lidí na venkově u svého domu čápy. Jak se jim podaří čápy přilákat? Najdou si velkou tyč a na střeše svého domu založí velké hnízdo. A pokud založí velké hnízdo, jednoho dne se nějaký dobrý čáp prostě objeví. A pak jim štěstí přeje. Zenové centrum je také takové čapí hnízdo. Možná přiletí mnoho čápů. A ti nám pak přinesou mnoho Buddhových dětí.

Také se dá na zenové centrum nahlížet jako na majáky podél pobřeží. Jejich světla signalizují: musíš tudy, tudy, tudy. Takže tohle je taková továrna na světla do majáků. Když máme zenové centrum, objeví se časem mnoho svítících majáků. A potom může tento svět najít svůj směr.

A pak se dá na zenové centrum dívat ještě jinak. Občas se někdo zeptá: „Co je to zenový mistr?“ A dostane se mu nějakého vysvětlení. Zenový učitel sám o sobě není tak moc důležitý, má však úkol, který v něčem důležitý je. Je takový lodní navigátor. Navigátor pomáhá lodi najít správný směr. Nejdůležitější osobou na lodi je ale kapitán. A takovým kapitánem je každý z nás. Každý jsme kapitánem své vlastní lodi. Zenové centrum je pak taková škola pro navigátory. Možná sem v budoucnu přijde mnoho navigátorů. Pak nám, společně s navigátory z jiných zenových center a dalších dharmových center, pomohou najít naši cestu. Pomohou nám pomáhat tomuto světu. Ale hlavní zodpovědnost není na navigátorech. Hlavní zodpovědnost má kapitán.

To všechno, co tu říkám, je moc hezké. Ale před dávnými časy zenový mistr Un Mun pravil: „Svět je obrovský a široký. Proč tedy, jakmile zazní zvon, oblékáme sedmidílnou róbu?“ Pokud rozumíme, kam tato otázka míří, pak doopravdy rozumíme tomu, co je „Centre Parisien de Zen“. Pokud to není docela jasné, můžete o tom trochu pouvažovat.

(Zvedá svou zenovou hůl.)

Vidíte to?

(Udeří zenovou holí do stolu.)

Slyšíte to?

Potom tato hůl, tento zvuk a vaše mysl – jsou stejné, anebo se liší?

KATZ!!!

Dnes je 12. dubna 1997.

Blahopřeji a díky všem, že jste přišli slavit s námi.

3.3  Pouť za probuzením

Formální řeč dharmy pronesená při ceremonii Dne Buddhova osvícení v zenovém centru v Providence 6. prosince 1986

Drží nad hlavou zenovou hůl a udeří s ní silně do stolu u oltáře.

Buddha uviděl hvězdu a dosáhl osvícení.

Znovu udeří do stolu.

Gudžiho pomocník uviděl prst a dosáhl velkého osvícení.

Potřetí udeří do stolu.

Dnes slavíme Buddhovo osvícení, slavíme však také osvícení Gudžiho pomocníka. Které z nich je větší?

KATZ!!!

Dnes je sobota.

Toto je tradiční forma. Všichni ji známe. Oslavujeme tuto zkušenost, protože stojí za to ji oslavovat.

Buddha Šákjamuni – Šákjamuni znamená „ten probuzený“. To znamená, že před touto zkušeností Buddha probuzený nebyl – spal. V buddhistických textech se často dočteme o tom, že náš život je jako sen. Proto je naším úkolem, říká Buddha a patriarchové, se z tohoto snu probudit.

Právě to se jednoho dne stalo člověku jménem Gautama Buddha. Totéž se stalo Gudžiho pomocníkovi. A jejich zkušenost tady dnes oslavujeme. Tato zkušenost však samozřejmě nepatří jen Buddhovi nebo Gudžiho pomocníkovi. V kterémkoli okamžiku může být tato zkušenost naše. Kdosi se tu ptal na osvícení a problémy, které v životě máme. Pro lidi je těžké pochopit, jak to, že někdo tak usilovně praktikuje a přesto má v životě pořád tolik problémů. O jaký vztah tu jde?

Teď jsme tady, v tomto okamžiku. Co víc by tu ještě mělo být? Tento okamžik je velmi vzácný moment – v poslední době o tom na řečech dharmy mluvívám často, neboť si ho začínám víc a vzácnost víc a víc uvědomovat. Tento okamžik už nikdy nemůžete získat zpět. Jakmile zmizí, zmizí navždy. Zenový mistr Seung Sahn to říká trochu jinak: „Čas na tebe nepočká.“

V každém okamžiku našeho života, v každém okamžiku našeho snu pak máme tuto neuvěřitelnou příležitost – probudit se. Tehdy můžeme tento okamžik skutečně prožít a může být doopravdy náš. Buddha spatřil hvězdu a něco zažil. Co to bylo?

Povím vám jeden zajímavý příběh o mistru An Sangovi, kterému se zdál sen. V tom snu se dostal do místa Buddhy Maitrey. Nevím, kde to místo je, ale určitě je to moc hezké místo, kde lidé velmi intenzivně praktikují, protože v okamžiku, kdy se tam mistr An Sang dostal, ocitl se ve shromáždění mnichů. Dostalo se mu pocty usednout na třetí místo, tedy na jedno z čestných míst před celým shromážděním. Poté starý mnich, který byl hlavou všech shromážděných mnichů, zaklepal třikrát na stůl paličkou a řekl: „Mnich třetího místa nyní pronese svou řeč dharmy.“

Mistr An Sang také třikrát udeřil paličkou do stolu a řekl: „Učení mahajány překračuje čtyři tvrzení a sto negací. Pozorně poslouchejte. Pozorně poslouchejte.“

Co to znamená? Jestliže pozorně posloucháme, pozorně se díváme, pozorně vnímáme tento okamžik, možná dokážeme najít skutečný význam snu mistra An Sanga. Jestliže však něco chceme, k něčemu jsme připoutaní, pak tento okamžik ztrácíme. A když ztratíme tento okamžik, svým způsobem ztrácíme i svůj život. Náš život a naše praxe tedy znamená stát se doopravdy živým. Neztratit tento okamžik znamená, že i my můžeme být těmi probuzenými.

Možná, že v jednom okamžiku jsme probuzení a v dalším usneme. Pak cestujeme ve snovém světě a toto probuzení ztrácíme. Když jsem dřív mluvíval o růstu této školy, používal jsem často metaforu laviny, na jejímž začátku také nebývá téměř nic. Jeden člověk či dva, vznikne zenové centrum, a to pak roste a roste.

Stejné je to i s naší praxí. Začíná to úplně nevinně. Na chviličku vytvoříme ten okamžik „zkoušející mysli“ – abychom se projasnili a pomohli ostatním. Tato jedna jediná chvíle má ovšem svou zvláštní symboliku, protože je počátkem dharmové laviny v našem životě. Ztratíme ji a zkoušíme to znovu. Možná ten další pokus není už tak rychlý, protože v životě musíme řešit spoustu věcí a hodně se toho snažíme dokázat, ale pak zase přijde čas, kdy to zkusíme znovu. A pak to možná znovu ztratíme, tuto usilující, „zkoušející“ mysl; mysl, která se snaží zůstat v přítomném okamžiku bdělá, být „tady a teď“, jak bylo kdysi napsáno v jedné slavné knize. A zase ji ztratíme a odplujeme do svého snového světa. Ať už je to způsobeno naší nevědomostí, leností nebo připoutáním se k něčemu, prostě tuto zkoušející mysl ztratíme. A pak opět přijde energie té první chvíle nového úsilí, a po ní další a další. Něco se děje, tak to zkoušíme znovu. Zkoušíme to trochu víc a než se nadějeme, máme na sobě šedé šaty a kasu. Začne se dít spousta věcí a proces stále pokračuje dál, protože nedokážeme přestat. Všechno, co děláme – třeba to, že chodíme na podobná shromáždění, jako je tohle, a rozhodneme se, i když to možná v tu chvíli ještě není příliš pevné rozhodnutí, že tuhle praxi zkusíme – to všechno nám přinese ovoce.

Ještě za svých studentských let na univerzitě jsem došel k závěru (to bylo mé velké „intelektuální osvícení“), že žijeme proto, abychom dokázali správně zemřít. Že svým způsobem je život naší přípravou na smrt. Dodnes si myslím, že to není tak špatný závěr. I tohle naše vozidlo jednou ujede poslední kilometr a budeme ho muset odložit. Pokud něco chceme nebo jsme k něčemu připoutaní, bude tento proces velmi bolestivý. Zůstaneme-li bdělí, může to být úžasný proces.

V době, kdy jsem studoval, jsem byl hodně rozčarovaný ze světa politiky; dlouho jsem totiž doufal, že se mi s její pomocí podaří změnit svět k lepšímu. Začal jsem číst o józe, o buddhismu, o mysli a našem lidském potenciálu, potenciálu, který máme jako cítící bytosti. V té době mi připadala otázka života a smrti naprosto fascinující. Rád jsem četl o velkých mistrech a o tom, jak umírali. Je mnoho takových příběhů; mě vždycky přitahoval ten o čínském laikovi jménem Pang.

Laik Pang byl otec rodiny a říkalo se, že všichni – i jeho žena, syn a dcera – dosáhli osvícení. Proslavil se tím, že jednoho dne naskládal všechen svůj světský majetek na vozík a ten potom shodil do řeky. Myslím, že po této události od něj jeho žena a syn odešli. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo to mělo něco společného s jeho činem, ale každopádně se rozešli v dobrém. On zůstal se svou dcerou, dcera vyráběla věci z bambusu a prodávala je pak na trhu.

Tento muž byl také básník. Svým způsobem žil podobně jako mnich, jenom si nikdy neostříhal vlasy a nenosil mnišské šaty. Navštěvoval různé učitele a vyzýval je k soubojům dharmy.

Když si uvědomil, že nastal čas odejít z tohoto světa, dopředu svůj odchod oznámil, a když nadešel poslední den, umyl se, vzal si hezké šaty a sedl si na polštář ve své chýši. Své dceři řekl: „Dej mi vědět, až bude slunce v zenitu.“ Dcera po chvíli vešla do chýše a řekla: „Je zatmění slunce.“ „Opravdu?“ zeptal se Pang. Dcera vyšla ven, pak se vrátila a řekla: „Ano, je to tak. Jdi se podívat sám.“

Když vyšel z chýše ven, dcera rychle vylezla na polštář, sedla si do meditační pozice a zemřela. On se vrátil dovnitř, uviděl, že dcera sedí na jeho místě a je mrtvá. Řekl: „Ach, předběhla jsi mě“ (nebo něco na ten způsob). „Skvělé, teď nemohu zemřít. Musím se o vše postarat. Je třeba zařídit pohřeb.“

V té době bylo zvykem zapálit oheň, spálit mrtvé tělo a potom rozprášit popel kolem. Laik Pang tedy na týden odložil svou smrt a zařizoval pohřeb. Potom si sedl, zklidnil se a zemřel. Jeden z jeho přátel, kterému dal Pang instrukce, co má po jeho smrti dělat, za něj vykonal ceremonii, spálil tělo a rozprášil popel. Polovina rodiny byla pryč.

Doslechla se o tom Pangova žena, která žila se synem; živili se jako zemědělci. Žena řekla: „Ten starej blbec a holka hloupá – udělali to a ani mi o tom nedali vědět.“ Šla na pole a pověděla o tom synovi, který tam zrovna něco okopával motykou. Vykřikl: „SSSSSAAAA!“ Pak chvíli stál a vestoje zemřel.

Matka řekla: „Mám já to syna idiota.“ Potom zařídila, co bylo potřeba, rozloučila se se všemi svými přáteli a zmizela. Nikdo už o ní nikdy neslyšel.

Tento příběh mě fascinoval, protože naše praxe znamená být doopravdy živý. Tomu jsem rozuměl. Znamená také umět zemřít, ale co je ze všeho nejdůležitější – znamená smrt toho, čemu říkáme „sen“. Základní pravdou buddhismu je pomíjivost. A přece se stále chytáme něčeho, čeho se chytit nelze, protože to je pomíjivé. A tak to děláme celý život až do smrti.

Když jsem byl naposledy v Polsku, vykonali jsme tam něco jako náboženskou pouť. Původně jsme chtěli uspořádat něco jako ekumenické setkání zenového mistra Seung Sahna s lidmi z jiných náboženských tradic, ale nakonec to nějak neklaplo. Vybrali jsme totiž pro setkání datum, které se shodou okolností překrývalo s datem setkání mnoha duchovních osobností, jež bylo svoláno papežem a mělo se konat v italském Assisi. Takže jsme nakonec uspořádali pouť v duchu Assisi. To bylo fajn, protože to bylo polské katolické církvi blízké, a otevřelo nám to nejedny dveře.

Taková pouť obvykle zahrnuje návštěvu nějakého zvláštního místa či osoby, které jsou důležité pro naše životní směřování. Naše pouť vedla na několik míst v Polsku, která mají zejména pro polské katolíky zvláštní význam. (Posvátná buddhistická místa v Polsku zatím nejsou, ale brzy budou.) Přesto to mělo zvláštní význam i pro nás buddhisty. Uvědomovali jsme si paralely mezi touto poutí a poutí našeho života. Samotná pouť jako taková nebyla nijak zvláštní; všichni jsme vlastně poutníci putující k probuzení. A ať už byla vnější forma naší pouti jakákoli, ať už byla jakákoli vnější forma našeho shromáždění, ať je jakákoli vnější forma naší práce či aktivit, kterých se účastníme, smysl zůstává vždy stejný, protože jsme na sebe vzali určitý slib. V jednom okamžiku v životě jsme se rozhodli, že najdeme své pravé já a pomůžeme všem bytostem. Ale jak mohu pomoci všem bytostem? Co je to to „já“, které dokáže pomoci všem bytostem?

Nevíme. Naše cesta je naší poutí, je to cesta „nevím“. To je hlavní bod našeho učení. Tedy: co děláme právě teď? Neztraťme to. Tu cestu „nevím“ či „osvícení“ či „pravé pouti“ či „pravého života“ či „pravé smrti“ – jak můžeme tuto cestu v našem životě uskutečnit? Jak dosáhneme toho, aby v každém okamžiku fungovala, aby byla naše?

Tradiční buddhistické učení mluví o „čtyřech obtížných věcech“. První z těchto obtížných věcí je narodit se v lidském těle. To bylo pro většinu z nás velmi lehké. Prostě jsme se tu objevili. Druhou obtížnou věcí je doslechnout se o dharmě a třetí – najít učitele s pronikavým zrakem. Poslední těžkou věcí je to, čemu říkáme „osvícení“. Ale tradiční učení říká, že vůbec nejdůležitější je najít učitele s pronikavým zrakem. Když takového najdeme, když získáme dobré učení, pak se jednoho dne určitě probudíme.

„Jednoho dne“ může být někde daleko. Kdosi řekl: „Buddhovo osvícení je daleko.“ Možná, že tento okamžik je lepší. Proč čekat?

Kdysi dávno uviděl Buddha hvězdu a Gudžiho pomocník uviděl prst. Abychom to našli, musíme najít dobré učení. Takže poslouchejte pozorně, poslouchejte pozorně.

(Udeří zenovou holí do stolu u oltáře.)

Jeden významný učitel pravil: „Forma je prázdnotou a prázdnota je formou.“

(Znovu udeří do stolu.)

Jeden významný učitel pravil: „Žádná forma, žádná prázdnota.“

(Potřetí udeří do stolu.)

Jeden významný učitel pravil: „Forma je formou a prázdnota je prázdnotou.“

Které z těchto učení nám může pomoci? Který z těchto učitelů nám může pomoci? Kdo z nich je naším pravým učitelem, naším učitelem osvícení, naším buddhovským učitelem?

KATZ!!!

Děkuji vám.

(Uklání se celému shromáždění.)

3.4  Ekologie mysli

Z řeči dharmy pronesené při ceremonii Buddhových narozenin v zenovém centru v Providence 9. dubna 1990

ÚDER!

Kdysi dávno přišel jeden velký muž, zachránil všechny bytosti a odešel. Jeho přicházení a odcházení nás učí dodnes.

ÚDER!

Kdysi dávno řekl jeden velký muž: „Na pravé cestě není žádné přicházení ani odcházení.“ Toto učení nás zachraňuje dodnes.

ÚDER!

I my jsme přišli na tento svět, dnes jsme se sešli tady a brzy odejdeme. Jak v tomto svém přicházení a odcházení dosáhneme cesty přicházení a odcházení onoho velkého muže? A jak dosáhneme cesty, kde není žádné přicházení ani odcházení?

KATZ!!!

Zima odešla na sever. Jaro přišlo z jihu.

Nedávno se zenový mistr Seung Sahn zúčastnil v Moskvě důležitého setkání a já jsem měl to štěstí, že jsem ho mohl na této cestě doprovázet. Název setkání zněl Globální fórum parlamentních a duchovních vůdců a otázka přežití lidstva. Hlavním tématem fóra byl náš vztah k tomuto světu, jak tento svět ničíme a co udělat, aby lidstvo přežilo.

Hodně se to celé točilo kolem ekologie. Podle Websterova slovníku je ekologie odvětví biologie, které se zabývá vztahem mezi živými bytostmi a prostředím, ve kterém tyto bytosti žijí. Jaký je náš vztah k našemu prostředí? K této otázce se Buddhovo učení vyjadřuje velmi jasně. Za časů Buddhy nebyly stejné problémy, jako máme dnes: znečištění vzduchu, vody, půdy. Buddha proto nemluvil speciálně o těchto druzích znečištění. Učil trochu jinou, jednodušší a obecnější ekologii.

Toto učení je však natolik základní, že z něj přirozeně vyplývá nejen biologická ekologie, ale i etická a spirituální ekologie, a skrze učení patriarchů také ekologie správné situace, správného vztahu a správného jednání v každém okamžiku. Pokud totiž této cestě rozumíme správně, dokážeme porozumět všem svým vztahům – včetně vztahu k prostředí, v němž žijeme. Což se netýká jen půdy, vody, vzduchu, oblohy, stromů, rostlin a zvířat, ale také vztahů, které máme mezi sebou navzájem.

Když se na věc díváme z pohledu Buddhova učení, je tedy fórum zabývající se přežitím lidstva vlastně chyba, neboť odděluje lidské bytosti od zbytku světa. Nestačí milovat tento svět tak, aby v něm lidé mohli přežít. To není opravdová láska – opravdová láska je bezpodmínečná. A mnoho řečníků na fóru také o lásce mluvilo. Co je tedy láska?

Kdysi dávno vstoupil zenový mistr Nam Čeon ve svém klášteře do sálu dharmy, kde se právě několik set mnichů hádalo o kočku. Nam Čeon kočku zvedl a žádal shromáždění, které náhle ztichlo: „Dejte mi jedno slovo. Nedáte-li mi ho, zabiju ji!“ Nikdo nic neřekl, a tak zenový mistr nakonec kočku zabil. Když večer vyprávěl svému studentu Džo Džuovi, co se stalo, sundal si Džo Džu přezůvky, dal si je na hlavu a vyšel z pokoje. Zenový mistr Nam Čeon řekl: „Kdybys tam byl ty, mohl jsem kočku ušetřit.“

Tento kóan je o lásce. Nam Čeon chtěl svou výzvou zjistit, zda mniši kočku doopravdy milují, a nebo po ní jen touží. Ptám se vás tedy: kdybyste tam tehdy byli a zenový mistr by po vás chtěl jedno slovo, jak byste kočku zachránili? A jaký smysl mělo Džo Džuovo jednání? Pokud vám budou tyto otázky jasné, bude vám jasné, co je láska. Dosáhnout tohoto kóanu znamená dosáhnout pravé lásky. Dosáhnout pravé lásky je také správná ekologie a správný vztah k prostředí, ve kterém žijeme.

Existuje jedna relativně mladá vědecká disciplína, která se zabývá studiem chaosu. Zatímco pro nás je slovo „chaos“ označením naprostého zmatku, pro vědce má specifický význam a zahrnuje rovnici obsahující množství řešení, jež jsou v ten který okamžik možná. Příkladem „chaotických“ rovnic mohou být třeba rovnice popisující atmosférické turbulence, meteorologické jevy či chování akcií na burze. Vědci přišli na velice zajímavou věc – že v jakémkoli typu chaotického systému existuje nějaký řád. Zároveň zjistili, že v mnoha systémech dosud považovaných za velmi uspořádané a předvídatelné se dají občas najít prvky chaosu. Pro následovníky dávných východních tradic to ovšem tak velké překvapení není.

Dobrým příkladem může být třeba korejská vlajka. V podstatě je to symbol jinu a jangu. Jangová část obsahuje tečku jinové barvy, jinová strana tečku jangové barvy. Jin dává vzniknout jangu, z jangu se rodí jin. Z chaosu se rodí řád a naopak. Je tomu tak proto, že žijeme ve světě protikladů: odstraníme-li jeden z nich, druhý přestává existovat. Když odstraníte muže, slovo žena zcela ztrácí význam. Jestliže odstraníte temnotu, nemůže existovat světlo. Když odstraníte nevědomost, nemůže být ani osvícení. Jak v tomto světě protikladů najít svou správnou situaci, správný vztah a správné jednání? Pochopit tento svět protikladů znamená respektovat přírodu jako celek. Je bláhové nemít rád noc, protože bez ní by neexistoval den. Respektovat přírodu znamená vzdát se představy, že nám příroda patří, že můžeme tento svět vlastnit. Jinými slovy nezacházet s tímto světem, jako by to byl „můj“ svět, ale uvědomit si, že tento svět patří všemu živému.

Náš úkol je potom mnohem jasnější. Svůj život nezískáváme jen od svých rodičů. Podíleli se na něm také země, voda, vzduch, slunce a měsíc. Ti všichni nás podporují, ti všichni jsou naši rodiče. A stejně jako máme závazky ke svým rodičům, máme je i k celému světu. To je Buddhovo učení. To je učení zenového mistra Seung Sahna. Je to učení o naší pravé přirozenosti.

To, co je důležité, není ani tak znečišťování životního prostředí jako znečišťování naší mysli. Buddhovo učení bylo velmi prosté. Učil, jak zacházet s hněvem, touhou a nevědomostí, třemi hlavními znečišťovateli. Pokud dokážeme odstranit toto znečištění, zmizí i ostatní druhy znečištění. Pokud však toto znečištění neodstraníme, není možné dosáhnout pravé harmonie s přírodou. A bez harmonie s přírodou není možné se vyhnout tomu, že budeme životnímu prostředí škodit.

Ve fyzice na základní škole se učí, co se stane, když propojíme dvě nádoby, jednu s horkou vodou a druhou se studenou. Jakmile se nádoby propojí a voda se může bez omezení mísit, velmi brzy, aniž bychom tomu nějak napomáhali, se teplota v obou nádobách vyrovná. Horká voda se ochladí, studená se ohřeje. Horká voda má víc tepelné energie; tato energie hledá stav rovnováhy.

Tento jev můžeme pozorovat v přírodě všude. Na fóru, o němž jsem se zmiňoval na začátku, někteří lidé řekli, že tento svět je v nerovnováze. Ale tento svět je vždy v rovnováze. Všechny problémy životního prostředí nakonec vedou ke smrti, nemocem, hladu. Tak to má být. I to patří do rovnice rovnováhy. Je to špatná energie lidských bytostí, která se šíří nádobou zvanou svět.

I o tomhle mluví Buddhovo učení. Buddha nás učil o rovnováze – jak ve svém životě vytvářet správnou rovnováhu; jak ve své mysli vytvářet správnou rovnováhu; jak při jednání s rodinou, s přáteli, s celým světem, se zvířaty, stromy, vzduchem vytvářet správnou rovnováhu.

Lidé na fóru mluvili o různých environmentálních problémech a navrhovali různá řešení. Také zenový mistr Seung Sahn měl příležitost něco říct. Mluvil o karmě: že každý výsledek na tomto světě má nějakou příčinu. Každá nemoc má svou prvotní příčinu. Je velmi důležité tuto prvotní příčinu změnit, pak můžeme opravit či změnit jakoukoli nemoc, jakoukoli karmu. Abychom to ale dokázali, musíme odložit své názory, své porozumění „já, můj, mě“. Tím, že to zenový mistr Seung Sahn řekl, vlastně požádal všechny, aby udržovali jasnou mysl. Potom může každý získat energii dharmy a tato energie dharmy se pak rozšíří do celého světa.

Je to velmi prosté a jasné učení. Nicméně ti, kdo praktikují, vědí, že i když je velmi prosté, převést jej do praxe už tak snadné nebývá. Jednou z velkých nemocí zenových studentů je posuzování vlastní praxe a pochyby o vlastní schopnosti vynaložit potřebné úsilí.

Někdy se v našem životě a v naší praxi objeví tolik překážek, že je velmi lákavé začít si libovat v pochybách o sobě samém a tím se paralyzovat. Ekologické problémy, kterým čelíme, se zdají být příliš zdrcující. A ještě větší a víc nepřekonatelné může těm, kdo zkoušejí nějakou praxi, připadat znečištění mysli. Jak můžeme vůbec začít pomáhat tomuto světu? Jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se naučil od zenového mistra Seung Sahna, je učení o dvou druzích mysli. Jedna mysl říká „dokážu to“, druhá „nedokážu to“. Když si člověk myslí, že něco nedokáže, pak to nedokáže. Když si však myslí, že něco dokáže, pak to skutečně možné je. Nejlepší je to prostě udělat. V každém okamžiku našeho života nám Buddha dává velký dar – svou dharmu. To nejlepší, co můžeme nabídnout my, ten největší dar, je převádět toto učení do svého života. Pak vzniká správná rovnováha „dělej to“, harmonie „dělej to“, pravá láska „dělej to“, správná situace, správný vztah a správné jednání okamžik za okamžikem – „jen to dělej“. Pak už náš život není jenom náš, ale patří celému vesmíru a ani ekologicky správné žití není nic zvláštního. Je to prostě jen správné fungování naší pravé přirozenosti. A to je cesta velkého člověka. Můžeme jí dosáhnout právě teď?

ÚDER!

Je-li tento zvuk jasný, je celý vesmír jasný. Také „velká cesta“ je dokonale jasná.

Kde je tedy „velká cesta“?

KATZ!

(Ukazuje k východu ze sálu dharmy.)

Těmito dveřmi do jídelny. Děkuji vám.

3.5  Den Buddhova osvícení 1998

(Udeří do stolu)

Buddha uviděl hvězdu a dosáhl osvícení – čeho dosáhl?

(Udeří do stolu)

Dae Soen Sa Nim uviděl hvězdu a ztratil osvícení – čeho dosáhl?

(Udeří do stolu)

Wu Bong Soen Sa Nim uviděl hvězdu, žádná představa o osvícení ani o neosvícení. Čeho dosáhl?

KATZ!!!

Pokud rozumíte tomu, čeho bylo dosaženo, jste ve světě iluzí. Pokud nerozumíte, čeho bylo dosaženo, jste ve světě temnoty. Co tedy můžete dělat?

KATZ!!!

Podívejte se za jasné noci na oblohu, svítí tam tisíc světýlek.

To je příběh o Buddhově osvícení, je to velmi slavný příběh. Šest let seděl pod stromem bódhi. Předtím mu již své učení předali dva velcí učitelé v Indii, stále však nebyl spokojen. Měl již velkou schopnost soustředění, mohl provádět všelijaká kouzla, ale když se podíval hluboko dovnitř sebe sama a zeptal se „Co jsem?“, zjistil, že stále ještě neví. Stále se sám sebe ptal: „To, čemu říkáme já – co to je?“ Opustil proto veškerou svou formální praxi, došel ke stromu bódhi a pak tam jen seděl s touto otázkou. Pouhé nevím.

Potom, po šesti letech, uviděl jednou ráno hvězdu – dnes víme, že to byla Venuše, a jeho mysl se otevřela: bum!

Buddha však nevytvořil buddhismus, stejně jako Ježíš nikdy nevytvořil křesťanství; udělali to až jejich žáci, protože cítili, že tato zkušenost je tak důležitá, že je možné s ní někoho učit. Poté, co Buddha dosáhl osvícení, řekl, že každý člověk už je buddha. Příběh však vypráví, že za ním tehdy přišel nejvyšší bůh a řekl mu: „Poslyš, Buddho, na světě je spousta lidí, kteří by z tohoto poznání mohli mít užitek. I když je každý člověk buddha, lidé tomuto učení nerozumějí.“ Buddha tehdy řekl: „Dobře, budu tedy učit.“

V buddhismu, a zejména v zenbuddhismu na Západě, existují tři základní přístupy k praxi: Zaprvé tu máme Sótó zen. Sótó zen znamená původní zen, tedy vnímání ticha: šikantaza. Učením původního zenu je vnímat ticho a stát se jedním. „Všechno se stává jedním“ znamená, že když se podíváte na strom, vy a tento strom jste jedno. Jenom dýcháte. Když se podíváte na zeď, vy a ta zeď se stáváte jedním: prostě bílá. To je Sótó osvícení.

Dále je tu zen školy Rinzai, který prozkoumává slova. Proto je tento typ zenu tolik spojován s kóany. Původně také Sótó – ale když prozkoumáte slova, vnímáte, co je zdrojem všeho. Bible říká, že na počátku všeho bylo slovo, ale to není správně. Odkud se vzalo toto slovo? Pokud vnímáte původ všech slov, znamená to, že vnímáte prostor mezi všemi slovy. Potom ve stejný den, kdy se podíváte na zeď, vy a ta zeď se stanete jedním. Podíváte se na oblohu, pak vy a obloha jste jedno.

A pak je tu zen Čogje, tedy tradice, ze které vyrůstá také naše škola. Znamená udržovat „pouze nevím“, to už samo o sobě je osvícení. Je to stejné jako Buddhova praxe velké otázky „Co jsem?“ Když je toto „nevím“ úplné, veškeré myšlení zmizí. A potom zase – podíváte se na zeď, vy a ta zeď se sjednotíte, podíváte se na květinu, vy a ta květina se v tom okamžiku stanete jedním.

Mám tu pro vás jeden příběh o osvícení. Před nějakým časem, nedlouho poté, co jsem se poprvé setkal se zenovým mistrem Seung Sahnem, jsme spolu jeli do Kalifornie. V Kalifornii žil v té době jeden jeho korejský přítel a vybudoval v Carmel Valley (San Diego) překrásný chrám. Jeho otec byl žákem zenového mistra Ko Bonga a byl dharmovým bratrem zenového mistra Seung Sahna, neboť obdržel od zenového mistra Ko Bonga inka. V té době nebylo plné předání dharmy laikovi v Koreji možné, proto obdržel inka. A postavil tento chrám. Celá jeho rodina byli buddhisté, nerozuměli však americkému stylu života, proto požádali Soen Sa Nima o pomoc. Soen Sa Nim se rozhodl, že jim pošle jednoho amerického žáka, aby se stal v tomto chrámu hlavním učitelem dharmy. A jak se ukázalo, ten žák jsem byl já. Tak jsme jeli do Kalifornie.

V této rodině bylo hodně chlapců – byla to velká rodina. Měli jen jednu dceru, ta se právě vrátila z Koreje. Bylo jí osmnáct a výlet do Koreje dostala od rodičů jako dárek k narozeninám. Protože to byla rodina aktivních buddhistů, samozřejmě znali všechny korejské mistry a kláštery. Také dceru to zajímalo, a proto v Koreji zamířila jako první do kláštera jménem Song Kwang Sa. Byl tam jeden velmi slavný zenový mistr, jmenoval se Ku San; teď před několika lety zemřel. Přišla tedy za Ku Sanem, neformálně se spolu bavili, a on jí řekl, jakou praxi má dělat a jak. Byla to praxe, které říkáme hwadu: udržování velké pochyby, velké otázky. Ta otázka zní: „Co je to?“

Po návštěvě tohoto kláštera navštívila dívka ještě mnoho dalších klášterů, zažila spoustu různých věcí a legrace a po celou dobu si kladla tuhle otázku: „Co je to? Nevím…“

Během tohoto měsíce v Koreji se nezúčastnila žádného Jong Maeng Džon Džinu. Podívala se do mnoha klášterů, ale vždy jen na návštěvu, nikdy za účelem praxe. Kláštery v Koreji jsou obvykle velice hezké a nacházejí se na překrásných místech. Přijedete tam, prohlédnete si to všechno, je to krásné, pak si prohlédnete okolí – většinou je to někde v horách –, uděláte si pěknou procházku atd. Byl to moc příjemný čas, čtyři měsíce si takhle cestovat. Potom se vrátila do Kalifornie.

V té době jsme tam přijeli i my, pouhé dva dny po jejím návratu. Byl tuším čtvrtek, víkend před námi. Kromě mne a Dae Soen Sa Nima tam byli ještě další dva studenti ze Zenového centra v Providence. Bavili jsme se o tom, co o víkendu podnikneme. Nakonec jsme se samozřejmě dohodli, že si uděláme víkendové ústraní. V té době jsme nedělali krátké Jong Maeng Džon Džiny, vždycky to byly tři plné dny a ústraní začínalo už ve čtvrtek večer. Takže jsme ve čtvrtek večer začali sezením a ráno pak byly kóanové rozhovory. Ta korejská dívka, jmenovala se Soen Ye, se k nám poprvé přidala na formální praxi a druhý den ráno šla na rozhovor s Dae Soen Sa Nimem.

Mnozí z vás už tohle při rozhovoru zažili (udeří do podlahy); rozumíte tomu. Dae Soen Sa Nim jí to ukázal a v okamžiku, kdy udeřil do podlahy, bum! – její mysl se otevřela.

To bylo velice zajímavé. Slyšel jsem o tom od Dae Soen Sa Nima, proto jsem se jí potom zeptal: „Jaké to pro tebe tehdy bylo? Co je to to osvícení?“ Co získala? Jaký druh hvězdy to uviděla? A ona mi řekla: „No,“ podívala se na oblohu, „víš, to je asi tak – podívám se na nebe a vidím nebe a něm kdesi vysoko svítí měsíc.“

Teď to zní trochu jako přednáška o buddhismu, ale tento příběh nemá šťastný konec. Vypravím ho tu proto, že jsem si všiml, že s námi sice absolvovala to ústraní, ale potom už se nikdy k praxi nevrátila. Zůstal jsem tehdy v Kalifornii asi rok. V tomto chrámu jsem absolvoval i své první dlouhé, stodenní sólo ústraní. Když jsem se z něj pak vrátil, byl její život jeden velký chaos.

To vede k zajímavé otázce. Někdo má tuhle hlubokou zkušenost, a pak se mu to v životě všechno posere. Jak se něco takového může stát? Potíž je v tom, že zenoví studenti mají rádi osvícení – jenže když z osvícení uděláte něco zvláštního a neobyčejného, vytvoříte tím problém: zenovou nemoc.

Říkáme tomu „první osvícení“. Je to jako ten muž s cigaretou – všichni rozumíte tomuto kóanu s cigaretou. Ona měla problém muže s cigaretou, stejnou mysl: já jsem buddha, vše je tedy stejné, proto praktikovat není potřeba. Nic není potřeba. A pak je tu problém. Taková zkušenost je jako sen. Osvícení je tedy velmi snadné. Těžké je si toto osvícení udržet. Jinými slovy: je velmi důležité praktikovat. Osvícení není tak důležité. Důležité je nevím. Jednou přišel na rozhovor student z jiné školy a zeptal se mě: „Máš satori?“

Odpověděl jsem: „Nemám.“

On na to: „Tak proč tu sedíš jako učitel? Co tedy učíš?“

„No,“ řekl jsem, „já neučím satori. Učím nevím. Toto nevím nemá s osvícením žádný problém.“

Říkáme, že pravý mistr je vždycky přímo před tebou. Když hledáme pravdu, vždycky se zdá být tato pravda někde daleko. V okamžiku, kdy ji hledat přestaneme, je prostě tady, jednoduše se objeví. Jak tedy přestat hledat?

Když ale říkám přestat hledat, neříkám přestat praktikovat, je jasný ten rozdíl? Úplně přestat znamená: „Co je to? Co je to, co hledá tuto pravdu?“ A pak říkáme: „Nevím.“ Chtěl bych, abyste o něčem trochu uvažovali. Když to uděláte, bude vše jasné.

(Udeří do podlahy)

Diamantová sútra říká: Minulosti nelze dosáhnout, neexistuje.

(Udeří do podlahy)

Diamantová sútra také říká: Budoucnosti nelze dosáhnout, ta také neexistuje.

(Udeří do podlahy)

Diamantová sútra též říká: Přítomnosti nelze dosáhnout, neboť ani ta neexistuje.

(Udeří do podlahy)

Takže když minulost, přítomnost a budoucnost zmizí, co potom?

KATZ!!!

Dnes již někdo řekl: 6. prosince 1998. Všechno nejlepší ke Dni Buddhova osvícení vám všem!

3.6  Buddhovy narozeniny (2002)

Dnešek je dnem chyby a o tom bude i moje dnešní řeč.

Dnes se narodil Buddha a bohové se radují – velká chyba.

Šest let pod stromem bódhi, pak osvícení. Další velká chyba.

Váš život, můj život – také chyba.

Dnes oslavujeme Buddhovy narozeniny – chyba oslavující chybu.

Co tedy uděláte, aby byl váš život správný?

Na jeden lok spolkněte všechny oceány a řeky.

Když pak má někdo hlad, dáte mu najíst, když má někdo žízeň, dáte mu napít. Velmi prosté.

Podle tradice se v den, kdy se Buddha narodil, konala na nebi veliká oslava. Všichni dévové (bohové) viděli, že se narodil neobyčejný člověk, neboť z místa, kde se narodil, svítilo do nebe veliké světlo. Byli velmi šťastní, neboť již věděli, že se narodil ten, kdo se jednou stane Buddhou. Ale jak řeklo již několik lidí přede mnou: jestliže se narodíte, už je to chyba. A totéž platí i v Buddhově případě. Buddha byl člověk, nikoli bůh na nebi, a narodit se jako lidská bytost už byla chyba.

Jeho příběh všichni znáte – jak seděl pod stromem bódhi a dosáhl osvícení. Jednou se kdosi zeptal na Buddhovo osvícení jednoho velkého mistra a ten řekl: „Zlatý písek v oku.“ Zenoví studenti chtějí osvícení, ale potíž je v tom, že jakmile něco chceme, toto něco nás začíná svazovat a stává se z toho naše vězení. A ať už je to strašlivý žalář, nebo zlaté a krásné vězení, pořád je to vězení. Jakmile jsme k něčemu připoutaní a chceme to, nemůžeme dosáhnout svobody.

Tak to v našem životě chodí. Narodíme se – chyba. Pak život pokračuje a tímto pokračováním je tento okamžik, právě teď. Právě teď také děláme chybu, protože oslavujeme jinou chybu. Proto chyba, kterou oslavujeme chybu. Každý z nás proto stojí před velkou výzvou: co udělat, aby byl tento život správný? Jak použít tuto chybu a proměnit svůj život v něco užitečného?

Už jsem řekl, že když jsme k něčemu připoutaní, nemůžeme získat svobodu. Co je to svoboda? Na jeden lok spolkněte všechny oceány a řeky. To je absolutní svoboda – jestliže se můžete stát čímkoli. Jste-li však k této svobodě připoutaní, pak se tato svoboda stává vaším vězením. To je také chyba. Proto nejdůležitější je poslední krok, poslední věta této řeči. Když má někdo hlad, všichni chápou, co udělat; stejně tak, když má žízeň. Zbývá pouze jedna věc: UDĚLAT TO.

Díky všem, že jste sem přišli, je úžasné vidět lidi z tolika zemí, z tolika různých míst, a jsem si jist, že kdyby tu byl Buddha s námi, měl by velkou radost.  

3.7  O pěti předpisech

Následující řeč byla pronesena učitelem dharmy Jacobem Perlem (nyní zenovým mistrem Wu Bongem) při Ceremonii pěti předpisů v Zenovém centru v Providence v září 1973.

Přijetím pěti předpisů se člověk formálně stává buddhistou. Vyjadřuje tím svou důvěru v buddhistickou praxi a v hlubším smyslu také důvěru v sebe sama. Tyto sliby však nejsou absolutním etickým měřítkem toho, co je správně a co špatně, spíš by nám měly pomáhat v zenové praxi.

Jednání, kterému jsme se slíbili od nynějška vyhýbat, může být příčinou mnoha problémů a velkého utrpení nás všech, kdo jsme ještě nedosáhli říše nepřipoutanosti. Jako zenoví studenti jsme nejednou slyšeli, že skutečné sezení zenu je „sezením mysli“, ať už děláme cokoliv. A přesto při formálním sezení, jsou-li všechny části našeho těla v předepsané pozici, je pro nás obvykle snazší mít svou mysl pod kontrolou. Naše tělo ovlivňuje naši mysl. Stejně tak jsou tu dechová cvičení, která nás naučil mistr Seung Sahn a která můžeme použít, jsme-li ve stresu. Také náš dech ovlivňuje naši mysl – myšlení se postupně zklidňuje. Dodržování předpisů by mělo mít na naši mysl stejný účinek jako formální sezení v meditaci či dechová cvičení.

Předpisy však mají hlubší význam. Jsou našimi průvodci, neboť neustále ukazují k něčemu, co mistr Seung Sahn nazývá „myslí před myšlením“. Jdeme-li za doslovný význam každého z předpisů, je to víc než zřejmé.

První předpis – o nezabíjení – znamená ve skutečnosti mnohem víc než pouze vyhýbat se zabíjení jiných živých bytostí. Ve své podstatě totiž nejsme od ostatních bytostí a věcí ve vesmíru nikdy odděleni. Zranit někoho znamená popřít svou pravou přirozenost. Pravé „nezabíjející já“ je už oním „Velkým Já“, jehož dosáhl Buddha v den svého probuzení. Pro nás tento předpis nezahrnuje pouze zabíjení, ale také jakékoli zraňování druhých, ať už prostřednictvím těla, řeči nebo mysli. V souvislosti s tímto předpisem vám povím krátký příběh. Stalo se to před dávnými lety v Číně. Jednoho slavného zenového mistra navštívil jakýsi lovec ptáků a řekl: „Žiji tady v sousední vesnici se ženou a třemi dětmi. Jsme velice chudí. Neumím rolničit a nemám žádný obchod. Nedávno jsem slyšel o Buddhově učení a od té doby ve mně roste potřeba ho praktikovat. Ale nemohu nechat svou rodinu hladovět. Co mám dělat?“ Zenový mistr odpověděl: „Nemusíš měnit své povolání. Dělej jenom toto: pokaždé, když zabiješ ptáka, zabij také svou vlastní mysl. Praktikuj tímto způsobem a všechno bude v pořádku.“

Druhý předpis se týká braní věcí, které nám nepatří. To je ale víc než jenom nekrást. Znamená to neprahnout po věcech materiálních, ale ani po ničem psychickém či duchovním. Každá touha vyrůstá z pocitu neúplnosti. Tento předpis nás učí přijímat sebe sama se vším všudy a díky tomuto naprostému sebepřijetí se stát úplným a dosáhnout stavu buddhovství.

Třetí předpis se týká žádosti a chtíče a způsobuje v mnoha lidech víc děsu než kterýkoli jiný předpis. Podle tradice znamená tento slib odepřít si nezákonné sexuální vztahy, jako je například cizoložství. Ale zakazuje vlastně každé jednání vzešlé pouze z hladovosti a chtíče – je jedno, zda se to týká jídla, sexu anebo třeba učení dharmy. Jako takový poukazuje tento předpis k Buddhovu království, které je úplné a bez jakýchkoli tužeb. Tak jako jsme vedeni k tomu, že bychom měli mít k jídlu respekt jídlo a nebrat ho jen jako smyslové potěšení, měli bychom umět respektovat také sex. Pro mě to znamená, a myslím, že to je celkem prosté, že sex by měl být založen na vzájemném porozumění a lásce. Je-li to jen bezmyšlenkovitý pohyb těl, naši pravou přirozenost zakrývá.

Čtvrtý předpis – vyhýbat se lžím – znamená být upřímný sám k sobě. Upřímnost je v naší praxi nesmírně důležitá. Klamat ostatní znamená klamat sám sebe a klamat sám sebe znamená ztrácet Pravdu z dohledu. Kdysi dávno otevíral zenový mistr Seong-Am své okno obrácené k horám, vždy vzhlédl vzhůru a zvolal: „Mistře!“ Pak se podíval dolů a odpověděl: „Ano?“ „Udržuj svou mysl jasnou!“ „Ano!“ „Nenech se oklamat lidmi!“ „Ano, ano!“ Být upřímný sám k sobě tedy znamená vidět, jaký doopravdy jsem, vidět všechno právě takové, jaké to je. Stejně jako všechny ostatní předpisy i tento nás žádá, abychom opustili všechny své představy, všechna připoutání a stali se čistými jako zrcadlo, jež odráží vše nezkresleně.

Poslední předpis se týká omamných látek. Omamnou látkou je vše, co způsobuje omámení. V našem případě je to především zen a to, jak skvěle mu rozumíme, jak skvěle praktikujeme a jsme mu oddaní, a náš úžasný soucit se všemi cítícími bytostmi.

Jak uvádět předpisy do praxe? Róši Suzuki kdysi v souvislosti s předpisy říkal, že bychom je měli umět dodržovat, aniž bychom k nim byli připoutaní. Jednou se na porušování předpisů zeptala jakási návštěva zenového mistra Seung Sahna. Odpověď zněla takto: „Představ si, že jsi v lese, běží kolem tebe králík a v patách za ním lovec. Lovec chce, abys mu ukázal, kterým směrem ten králík utíkal – co uděláš? Řekneš-li pravdu, je s králíkem konec. Někdy je i lež jednáním bódhisattvy. Konkrétní činy nejsou dobré nebo špatné. Důležité je – proč je děláme? Má tento čin pomoci druhým, nebo je za ním sobecká motivace?“ Myslím, že róši Suzuki i zenový mistr Seung Sahn nás svými slovy vybízejí k dodržování předpisů bez úsilí, jinak řečeno: k udržování čisté mysli.

Podle buddhismu jsou dobré i špatné jenom myšlením, osvícené a neosvícené jsou prázdná jména. Proč tedy dodržovat předpisy? Dnes ráno nám zenový mistr Seung Sahn vyprávěl příběh o zenovém mistru Man Gongovi. Man Gong žil v Koreji v době, kdy ji okupovali Japonci. V té době přicházeli do Koreje japonští kněží a mniši, aby tu šířili svůj styl buddhismu. Na konferenci, na kterou bylo povoláno třicet jedna nejvýznamnějších osobností korejského buddhismu – Man Gong byl mezi nimi – Japonci oznámili, že odteď se smějí korejští mniši ženit, smějí pít alkohol a jíst maso, stejně jako v Japonsku. Třicet z jednatřiceti souhlasilo uposlechnout, ale Man Gong tento japonský návrh zavrhl. Citoval sútru Amitábha: „Ten, kdo podněcuje mnicha k porušení předpisů, skončí v pekle.“ A pokračoval: „V Koreji je sedm tisíc mnichů. Kam všichni půjdete? Počátek všeho je jasný a prázdný. Proč se objevily hory a řeky? Jestliže tomu rozumíte, pak porušit předpisy není žádný problém, jestli ale nerozumíte, poletíte do pekla jako šíp. Co uděláte?“

V životě porušíme předpisy mnohokrát. Je ale důležité to nevzdávat. Porušit předpisy, to je jako když při chůzi upadnete. V takovém případě také vstanete a jdete zase dál, a když opět spadnete, opět se zvednete – zkoušíte to pořád znovu.

Předpisy jsou tu, aby nám pomohly odetnout všechna naše připoutání – když se něco takového podaří, je jejich dodržování už zcela přirozené. Proto se vás ptám. Před mnoha a mnoha lety rozřízl zenový mistr Nam Čeon kočku vejpůl. Bylo to správné nebo špatné jednání? Budete-li sedět mlčky, nejste o nic lepší než kámen, ale jakákoli řeč je také špatná. Co tedy uděláte?

KATZ!

Vaše mysl je teď myslí, která dodržuje všechny předpisy.

Děkuji.

3.8  Silná víra a budování zenového centra

Během pracovního Jong Maeng Džon Džinu v Berlínském zenovém centru

V zenové tradici je poměrně časté, že když se někdo chce stát zenovým studentem, mistr mu to příliš neusnadňuje. Na počátku je takový student často podroben nějaké zkoušce. Jeden z nejslavnějších zenových příběhů vypráví o muži jménem Hui Ko. Hui Ko navštívil Bodhidharmu a chtěl, aby ho učil. Čekal sedm dní v ledovém sněhu, ale Bodhidharma si ho nevšímal. Nakonec si na důkaz, že to myslí vážně, usekl ruku. Pak se ho Bodhidharma zeptal: „Jak ti můžu pomoct?“

Jiný příběh vypráví o mladém muži; byl to takový diletant. Chodil od jednoho učitele k druhému a potom se o nich vždycky vyjadřoval kriticky: „Tenhle učitel je příliš starý, a ten je zas moc mladý. Řeči dharmy tamtoho učitele nemám rád, a tenhle poslední učitel, tak toho už vůbec nemusím.“ Vyzkoušel nejrůznější druhy praxe, ale na každém z nich vždycky našel nějakou chybu. On sám ovšem pořádně nerozuměl ničemu a nakonec to bylo jako v tom přísloví o devateru řemesel.

Jednoho dne přijel tento mladý muž do kláštera, ve kterém učil jeden starý mnich, a rozhodl se tam zůstat. Už ho unavovalo to neustálé zkoušení různých věcí, proto se rozhodl, že tedy jednou v životě konečně u něčeho vydrží a dá tomu doopravdy šanci. Možná ho ale jeho pověst trochu předběhla, protože hned, jak ho ten starý mnich uviděl, zvolal: „Ty že chceš tady být žákem!? Na to zapomeň! Běž a už se nevracej!“

Mladý muž žadonil: „Prosím… Opravdu chci být vaším žákem. Prosím, přijměte mě!“ Starý mnich ho však ignoroval. Japonské kláštery mají takovou čekací místnost a ten, kdo se chce stát mistrovým žákem, zde obvykle čeká, až jej mistr pozve dovnitř. Někdy čeká jednu noc, někdy tři dny a tři noci, a někdy to může být i sedm dní a sedm nocí. Během této doby se na žáka samozřejmě nezapomíná a dostává každý den trochu jídla.

Nesmí však odejít. Pokud odejde a vrátí se, musí začít zase od začátku.

Tento klášter takovouto formální čekací místnost neměl. Mladý muž se však rozhodl, že přesto počká. Po nějaké době vyšel starý mnich ven, a když mladíka uviděl, řekl: „Ty jsi ještě tady? Co chceš?“ Mladý muž odpověděl: „Chci tu být žákem!“ Na to starý mnich řekl: „Ne! Nejsi upřímný! Nevěřím ti! Je to jen ztráta času, tvého i mého, a plýtvání zásobami kláštera! Běž pryč! Dělej něco jiného!“

Mladý muž přesto neodešel. A když zase uplynula nějaká doba, starý mnich se znovu objevil: „Co? Ty jsi pořád tady?“ Mladý muž odpověděl: „Ano! Opravdu tu chci zůstat!“ Starý mnich se zeptal: „Rozhodl ses se vší vážností, že tohle je něco, co doopravdy chceš?“ „Ano, rozhodl!“ odpověděl mladý muž. „I kdyby to znamenalo, že bys musel dát vsázku svůj život? Udělal bys to? Vzdal by ses svého života, abys mohl tu být žákem?“ zeptal se starý mnich. „Ano, udělal bych to!“ řekl mladý muž.

„Dobrá, na něco se tě tedy zeptám. Je něco, co umíš opravdu dobře?“ zeptal se starý mnich. Mladý muž se na chvíli zamyslel. V duchu procházel všechno, co uměl – uměl však něco z toho opravdu dobře? Potom řekl: „Ano. Umím dobře hrát šachy.“ Šachy hrál už od dětství a docela mu to šlo.

Starý mnich pravil: „Dobrá, přesvědčíme se. Budeš hrát proti jednomu z mých mnichů. Vyhraješ-li, smíš tu zůstat jako žák. Prohraješ-li však, nebudeš už nikdy smět vstoupit do tohoto kláštera. Uděláš-li to, přijdeš o život. Pokud se rozhodneš zůstat v tomto klášteře i v případě, že prohraješ, přijdeš o život.“ Mladý muž odvětil: „Neodejdu, ani kdybych prohrál. Vzdám se svého života.“ Starý mnich řekl: „Tak tedy platí.“ Byla to velmi vážná situace. Starý mnich nežertoval.

Zavolal jednoho ze svých pomocníků a ten přinesl veliký meč. Poté mnich poslal pro jednoho ze svých mnichů, který hrál dobře šachy, a řekl mu: „Jsi v tomto klášteře mnichem už mnoho let. Věříš mi a já věřím tobě. Chci po tobě něco, co je velmi těžké. Budeš hrát šachy s tímhle mladým mužem. Když prohraješ, přijdeš o hlavu. Zároveň ti na tomto místě přísahám, že jestli se to stane, budu ti dobrým průvodcem v dalším životě.“ Mnich řekl: „Žádný problém. Souhlasím.“ Oba hráči zasedli k stolu se šachovnicí. Zenový mistr stál po straně stolu, držel svůj meč a sledoval hru. (Tenkrát platily jiné zákony než dnes. Dnes by šel zenový mistr za něco takového do vězení, ale tehdy to v rozporu s platnými zákony nebylo, protože mladý muž na tato pravidla přistoupil dobrovolně.)

Mladý muž tedy souhlasil – souhlasit se slovy bylo velmi snadné. Hlavou se mu ale honilo: „Co když doopravdy prohraju? Jsem sice dobrý hráč, ale…“ Mnich sedící naproti němu byl velmi klidný. Udělal první tah. Mladý muž přemýšlel, přemýšlel, přemýšlel a v důsledku všeho toho přemýšlení udělal po třech tazích chybu. „Panebože! Co budu dělat?“ A přemýšlel ještě víc. A zase, po několika tazích další chyba. Byl ve velmi nevýhodné pozici. Ale co mohl říct? Bylo příliš pozdě. Nebylo úniku. Kdyby tak mohl vzít své slovo zpátky, udělal by to, ale teď už to nešlo. Nakonec si pomyslel: „Dobře, udělal jsem hloupost. Bláhově jsem se k něčemu zavázal a teď budu muset zemřít. Nic jiného mi nezbývá.“

Jakmile se s tím smířil, jeho myšlení zmizelo. Šachovnice před ním se rozjasnila a muž začal pomalu dělat jeden dobrý tah za druhým, takže se jeho postavení postupně zlepšilo a upevnilo. Po nějaké době začalo být jasné, že má výhru nadosah. Uvolnil se a pohlédl do tváře svého soupeře. Pomyslel si: „Jak krásnou tvář má tenhle mnich, tak laskavou a jemnou a tak mírumilovnou. Když vyhraju, bude muset zemřít. Takový skvělý člověk – zatímco já se celý život jen toulal bez cíle, nikam jsem nedošel a ničeho jsem nedosáhl.“

Pak se podíval znovu na šachovnici a rozhodl se, že záměrně udělá špatný tah. Po něm další a potom ještě jeden, až se hra obrátila a on začal opět prohrávat. V tom okamžiku zvedl zenový mistr meč a udeřil jím do šachovnice. „Hra je u konce!“ prohlásil. Podíval se na mladého muže a řekl: „Udržuj ve své praxi tuto mysl a nikdy nebudeš mít problém. Udrž si takovou míru pozornosti a takovou soucitnou mysl a budeš dobrým zenovým studentem!“

Tento příběh se doopravdy stal. Mladý muž se později stal velkým zenovým mistrem. Šachovým zenovým mistrem!

Vždycky říkáme, že na zenu není nic zvláštního. Věnovat pozornost svému životu není nic zvláštního. To také ukazuje tento příběh. Děláme to, co dělat máme, okamžik za okamžikem. Děláme to úplně a celým srdcem. Nejsou to jen zenoví studenti, kdo něčemu takovému rozumí. Tomu rozumí každý.

Další klíčovou věcí v naší zenové praxi je směr, který tato praxe má. V příběhu byl tímto směrem, jímž se onen mladý muž vydal, soucit. Pochopil, že být zenovým studentem není jen pro něj samotného, nýbrž i pro onoho mnicha a pro další lidi. Dosáhl bodu: „Jak bych mohl být zenovým studentem, kdyby kvůli tomu musel tento úžasný mnich zemřít?“

Toto zenové ústraní bylo pracovní. Společně jsme budovali tohle zenové centrum. Někdy se objevila kontrolující mysl: „No, bůhvíkolik lidí tu teda na práci není…“ Objevila se frustrace. Ale když se znovu zamyslíme nad naším směrem, není důležité, kdo přijde a kdo ne. Důležité je, co děláme my, kdo tu jsme. Děláme to naplno a s celým srdcem?

Prostě jen děláme všechno, co můžeme, aby sem mohli přijít i další lidé a mohli se spolu s námi těšit z plodů naší práce. To je správný směr.

Zenový mistr Seung Sahn říkává: „Zen znamená, že se musíte zbláznit.“ Tak většina lidí vnímá budování zenového centra a všechnu práci, kterou tomu věnujeme – připadá jim to bláznivé. V Paříži teď také stavíme zenové centrum a pro naše přátelé je nepochopitelné, proč jsme jen tak všeho nechali a odstěhovali se do Paříže, když ještě ani neumíme jazyk, kterým se tam mluví. Ptají se: „Proč odjíždět z Ameriky? Proč opouštět dobrou situaci? Proč to všechno? Zbláznili jste se?“

Nedávno nám kdosi do centra zavolal a chtěl vědět, kolik lidí chodí na praxe. Řekli jsme: „No… pár Poláků a… dva francouzští studenti.“ Ano, je to bláznivé. A pokud budete v praxi pokračovat, k podobnému bláznění vás to dovede.

Už jsem se zmínil o tom, že toto ústraní bylo pracovní. Existují dva druhy práce: vnitřní a vnější. Vnitřní práce znamená udržovat nehybnou mysl, vnější práce znamená pomáhat všem bytostem. Budování zenového centra je velice důležité. Podíváte-li se na tento svět a všechny možné problémy, které v životě máme, pak je nesmírně důležité zkoumat příčiny, které za těmito problémy či nemocemi leží. Pak zjistíme, že existují tři příčiny: já, mně a moje. Odstranit já, mně a moje znamená odstranit příčiny utrpení.

Stavět zenové centrum znamená vytvořit místo, kam může každý přijít a do hloubky zkoumat svou mysl a příčiny utrpení. Zenové centrum vlastně ani tak není místo, jsou to hlavně lidé, kteří tam chodí. Do tohoto centra přijde praktikovat mnoho lidí.

Takže budovat zenové centrum je velmi důležitá vnější práce.

Starat se jen o svou vnitřní práci není správná zenová praxe. Omezit se na vnitřní práci znamená chtít nirvánu a klid mysli jenom pro sebe. Zahrnout do vlastní praxe také vnější práci znamená žít i pro ostatní, ne jenom pro sebe. Jak tohle všechno s ostatními sdílet? To je úžasná cesta, která dává velký smysl.

Doufám tedy, že všichni budou v této každodenní pracovní praxi pokračovat, všichni brzy dosáhnou osvícení a zachrání všechny bytosti.

3.9  Komentář k Hyang Eomovu „Na stromě“

Komentář po řeči dharmy v Zenovém centru v Providence v prosinci 1989 (upraveno)

Sútra Hua Yen, o které mluvil poslední řečník, je, podobně jako jiné sútry, sbírkou technik, které Buddha při svém učení používal. Když Paul dokončil svou úvodní řeč, uhodil do podlahy a řekl: „Zeď je bílá.“ Pak řekl: „To je moje dharma.“ Tento bod je skutečnou esencí sútry Hua Yen a znamená, že naše praxe a všechny sútry nakonec míří k jedné jediné věci – co je naší správnou situací, správným vztahem a správným jednáním v tomto okamžiku, ať už je to kterýkoli okamžik našeho života.

Naše správná situace znamená naši situaci, když pracujeme, když něco říkáme, je to naše situace oko-ucho-nos-jazyk-tělo-mysl. Náš správný vztah, to není jenom náš vztah k jiným lidem, je to také náš správný vztah ke vzduchu, vodě, půdě. Z toho všeho vyrůstá naše správné jednání, což znamená, že naše oči, uši, nos, jazyk, tělo a mysl mohou fungovat bez jakýchkoli překážek. Sice mluvíme o správné situaci, správném vztahu a správném fungování, ve skutečnosti jsou však tyto věci od sebe neoddělitelné.

Mezi kóany ve sbírce Mu Mun Kwan najdeme situaci, kterou vytvořil zenový mistr Hyang Eom: „Je to jako muž visící ze stromu. Drží se zuby za větev. Ruce i nohy má svázané, nemůže se tedy chytit žádné větve ani kmene stromu. Jak tam tak visí, někdo za ním přijde a ptá se: ‘Proč přišel Bodhidharma do Číny?’ Když muž neodpoví, znamená to, že nesplnil svou povinnost odpovědět a bude zabit. Když otevře ústa, aby odpověděl, spadne na zem a také zemře.“ Pokud byste na tom stromě viseli vy, co byste udělali?

To je velmi těžká situace. Je to velice zajímavý kóan, protože u něj vám nepomůže žádné porozumění. Veškeré porozumění, které máme, tady selže. Nemůžeme nic dělat. Nemůžeme pohnout rukama, nemůžeme použít ústa, ale je jedna věc… jedna jediná věc je možná.

Zen znamená dosáhnout svého pravého já. Dosáhnout svého pravého já znamená, že pravda může působit v našem životě. Nechat pravdu působit ve svém životě pak znamená nepřipoutávat se k životu ani ke smrti. Když se nepřipoutáváme k životu ani ke smrti, necháváme lásku a soucit přirozeně působit v našem životě, náš závazek k tomuto světu je tedy vždy velmi jasný. Říkáme život, ale život není život. Naše tělo má život a smrt, ale náš pravý život, naše pravé já nemá ani život, ani smrt. Pokud necháme pravdu působit ve svém životě, ani takto obtížná situace není příliš obtížná. Držet se života či smrti znamená být jako chodící mrtvola. Nedržet se života ani smrti znamená, že jsme doopravdy naživu.

Tato situace, kterou zenový mistr Hyang Eom vytvořil jako jednu z bran dharmy, nám může připadat trochu exotická. Když se ale pozorně podíváme na svůj život, můžeme zjistit, že je až příliš častá. Ve skutečnosti kdykoli vytvoříme nějakou dualitu a držíme se jí, jsme jako tento muž na stromě. Vzpomínám si na některé pošetilé argumenty, kterými jsem se snažil přesvědčit své rodiče o tom, že můj způsob dělání věcí je ten správný. Až když jsem se těchhle pošetilých představ zbavil a prostě dělal, co bylo potřeba, teprve od té chvíle začal být náš vztah mnohem důvěrnější a živější. Možná znáte něco podobného i ze svého života.

Tento kóan nás vyzývá k nalezení pravé cesty tím, že vytváří zdánlivě nemožnou situaci. Je to opravdu extrémní výzva, kde nestačí být chytrý. Jak potom s takovouto situací pracovat? Způsob, jak s ní pracovat, je nechat ji být, pouze udržovat nevím. Pokud praktikujete mantru, jenom zkoušejte mantru. Pokud udržujete velkou otázku Co jsem? nebo Co je toto?, jenom udržujte velkou otázku, jenom udržujte nevím. Pak bude tento kóan pracovat sám. A jednoho dne se objeví jasný a úplně průhledný. Objeví se správná odpověď. Ale je úplně nadbytečné chtít něco jasného či něco průhledného či něco, co v tomto okamžiku nemáte. Dělat něco takového znamená být ztracen ve snovém světě, ztratit svůj život.

Kóan o muži visícím na stromě ani jakýkoli jiný kóan nejsou příliš důležité. Nejdůležitější je probudit se. Být naživu! A pak – co děláte právě teď?

3.10  Projasnit svůj směr

Za Buddhových časů a po mnoho dalších generací byly zima a léto tradičně obdobím ústraní. Stejně tak se v těchto ročních období konají i naše týdenní Jong Maeng Džon Džiny a kjolče.

Nejbližší takové devadesátidenní kjolče začíná už za měsíc. Je tedy pomalu čas zvážit svoji účast. Loni jsme zavedli takzvané „Kjolče srdce“, které znamená, že si člověk během tohoto ústraní dá nějaký závazek týkající se jeho vlastní praxe.

Tento závazek má dvojí účel. Jednak je to způsob, jak se připojit, když nemůžete přijít do zenového centra a sedět spolu s ostatními. Za druhé je to pak způsob, jak podpořit ty, kdo sedět přijdou. Proto bych chtěl letos vybídnout vás všechny, kdo se nemůžete kjolče z nějakého důvodu zúčastnit, abyste dělali toto „Kjolče srdce“. Na základě své vlastní situace si můžete dát třeba závazek, že budete sedět každý den o pět minut víc, anebo například dělat každý den nějakou praxi, jaká se dělá na kjolče a/nebo si zvolit nějakou jinou speciální praxi.

Zavázat se k něčemu takovému a pak to dodržet je neobyčejně cenné. „Speciální praxe“ není příliš speciální. Držet se jí však znamená hodně posílit své centrum a projasnit svůj směr.

V Mu Mun Kwan, sbírce tradičních zenových učebních příběhů, najdeme velmi zajímavý příklad takové „speciální praxe“. Dvanáctý příběh vypráví o zenovém mistru Seong Am Eonovi, který na sebe každý den volal: „Mistře!“ a odpovídal si: „Ano?“ Potom rozhovor pokračoval: „Musíš udržovat čistou mysl!“ „Ano!“ „Nikdy se nenech nikým oklamat – nikdy!“ „Ano! Ano!“

Otázka spojená s tímto kóanem zní: „Mistr Seong Am na sebe volal a sám si odpovídal – to jsou dvě různé mysli. Která z nich je pravým mistrem Seong Amem?“ Velice zajímavé je to, že zenový mistr Seong Am dělal tuto věc každý den po dlouhou dobu. Jeho „speciální praxe“ pomáhá zenovým studentům dodnes a její hodnota pro naši vlastní praxi bude trvat tak dlouho, jak dlouho zenoví studenti udrží tuto praxi živou.

Je důležité pochopit, že „zvláštní praxe“ není jenom pro nás, ale i pro ostatní, tak jak to vyjadřujeme svými sliby. Toto „pro ostatní“ nemusí být vidět hned, nicméně energie naší praxe vyzařuje do celého světa. Pomáhá našim rodinám, přátelům, kolegům a všem bytostem. Jeden významný učitel řekl: „Je-li jedna mysl jasná, celý vesmír je jasný.“

Jeho slova, stejně jako slova, která teď čtete, jsou jen prostředkem, který nám má pomáhat v našem životě a v praxi. Další krok spočívá v tom nechat tato slova za sebou a prostě „to“ udělat. To, čemu říkáme „speciální praxe“, je jen další takový prostředek, který nám pomáhá „to“ dělat.  

3.11  Vášnivý zen

Lidé se celkem často ptají, jestli je v zenové praxi nějaký prostor pro silné emoce, jako je vášeň. Ostatně – druhý ze čtyř velkých slibů nás jasně žádá, abychom odstranili jakoukoli vášeň. Každé ráno na začátku praxe říkáme: „Vášně jsou ustavičné, slibujeme nechat je všechny vyhasnout.“ [Poznámka: Aby byla tato věc jasnější, byl slib později změněn na „sebeklamy jsou ustavičné“.]

Anglické slovo passion (vášeň) má několik významů, všechny z nich se ale týkají silné emoce, která nás nutí nějak jednat. Obvykle je tato intenzivní emoce spojována se sexualitou, láskou či pocity jako hněv a nenávist. A i když obvykle jasně vidíme utrpení, které z takových pocitů pochází, ve chvíli, kdy se takové pocity objeví, je zpravidla hodně těžké nechat je jen tak být. Vlastně se až zdá, že nemít vůbec žádné vášně je jako nebýt člověk. Vznikla by vůbec velká umělecká díla a řada objevů vědy nebýt „vášně“, která sehrála v kreativním procesu svou roli?

V knize Odklepávání popela na Buddhu najdeme příběh mnicha Won Hyo, který byl ve své době nejslavnějším mnichem v Koreji. Jednoho dne šel Won Hyo sunim navštívit velkého zenového mistra Dae Ana. Ještě než dorazil do jeho jeskyně v horách, slyšel, jak Dae An krásně zpívá. Jaké pak bylo jeho zklamání, když našel u jeskyně starého muže, jak pláče nad mrtvým kolouchem. Buddha přece učil o nezaujatosti, říká se to i ve čtyřech velkých slibech – proč byl tedy tento velmi osvícený muž tak smutný kvůli mrtvému kolouchovi? Won Hyo žádal mistra o vysvětlení. Starý mnich řekl, že matku koloucha zabili lovci a že se pokoušel mládě zachránit mlékem, které vyžebral v blízké vesnici. Protože by mu však lidé nedali mléko pro zvíře, zalhal, že je to pro jeho vlastního syna. „Nestydatý mnich“, říkali lidé, ale někteří mu přece jen mléko dali. Po nějaké době ale lidé z okolí odmítli dávat další mléko a on musel chodit stále dál a dál, a když nakonec trochu přece jen získal a vrátil se po třech dnech do jeskyně, mládě už bylo mrtvé hlady. „Ty tomu nerozumíš,“ řekl mistr. „Moje mysl a mysl toho mláděte jsou stejné. Mělo velký hlad. Chtělo mléko, já chci mléko. Teď je mrtvé. Jeho mysl je moje mysl. Proto pláču. Chci mléko.“ Won Hyo porozuměl velkému soucitu tohoto muže a stal se jeho žákem.

Tento příběh nádherně ukazuje, že jestli nás něco dělá doopravdy lidmi, pak je to právě napojení na naše pravé já. To umožňuje naší přirozené lásce a soucitu fungovat bez hranic. Vášně, které musíme nechat vyhasnout, jak praví druhý slib, jsou ty, které se rodí z našeho hněvu, z naší touhy a nevědomosti. Ale i slib nechat vyhasnout všechny vášně či zachránit všechny bytosti je v jistém smyslu vášeň. Rozdíl je ve směru – motivací, která stojí za takovou vášní, je „ne pro mě“, ale „pro druhé“. Takové vášni říkáme velká láska, velký soucit a velká cesta bódhisattvy.  

3.12  Pouze udržuj mysl nevím

Z řeči pronesené na ústraní Základy zenu 20. května 1990

Jeden z nejslavnějších kóanů vypráví o něčem, co se stalo ještě za Buddhova života. Jednou pobýval Buddha nějakou dobu na hoře jménem Supí vrch. Nadešel čas, aby pronesl řeč ke svým žákům jako obvykle, namísto toho však jen tiše seděl a nic neříkal. Nikdo nevěděl, co se děje. Když začalo být shromáždění neklidné, Buddha zvedl květinu. Všichni z toho byli zmatení, jen Mahákášjapa, jeden ze starších žáků, se usmál. Když Buddha uviděl jeho úsměv, pravil: „Má pravá dharma je předána Mahákášjapovi.“

Z tohoto kóanu vyvstávají tři otázky:

1. Buddha zvedl květinu. Co to znamená?

2. Mahákášjapa se usmál. Proč se usmál?

3. Buddhovo tvrzení „Má pravá dharma je předána Mahákášjapovi“ je velká chyba. Co měl Buddha udělat, když se Mahákášjapa usmál?

Jestliže nerozumíte, nebo třeba i máte odpověď, ale nevíte, jakým způsobem odpovědět, pouze udržujte toto nevím. To je kóanová praxe. Nedržte ten kóan ve své přemýšlející mysli. Kóanová praxe je cenná právě tím, že kóan není přístupný intelektuální analýze. Nelze ho dosáhnout intelektem.

Udržování mysli nevím znamená odetnout veškeré myšlení. Toto odetnutí veškerého diskurzivního myšlení nás přivádí ke zdroji naší pravé přirozenosti, do přítomného okamžiku. Co děláš právě teď? To je celá podstata zenové praxe: věnovat pozornost tomuto okamžiku. V situaci, jako je kóanový rozhovor, používá učitel kóany, aby porozuměl studentově praxi a umožnil mu zažít mysl nevím. Díky kóanům tak student může zažít, jaké překážky mu stojí v cestě.

Formální praxe, ať už je jakákoli, vytváří jednoduchou situaci, v níž je odetnutí myšlení snazší než v běžném životě. Pokud však tuto praxi děláme, začne ovlivňovat i náš každodenní život. Každý okamžik svého života potom můžeme vnímat jako takový kóan. A jakmile dokážeme proniknout do prostých situací kóanů, aniž bychom se nechali zmást svým přemýšlením, naše intuice začíná růst. Nakonec vyroste natolik, že i když přijdou těžké životní situace, správná odpověď na ně se objeví sama od sebe.

3.13  Ani těžké, ani lehké: příběhy z laické linie

Z řeči dharmy pronesené v Zenovém centru v Providence v únoru 1987 (upraveno)

Ačkoli si předávání Buddhova učení obvykle spojujeme s mnišskou linií, v Číně, Indii i v Koreji najdeme i praktikující, kteří nebyli mniši, a přesto jasně září a jsou pro nás inspirací dodnes. To je obzvláště zajímavé na Západě, kde většinu studentů dharmy tvoří laici.

Historicky vzato je zenová patriarchální tradice tradicí mnichů žijících v celibátu. Naše škola není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Až po zenového mistra Seung Sahna byl každý učitel v této linii mnich. A přece tady, v dnešní době, i když určitě dál udržujeme tuto tradici živou, se začíná objevovat něco nového – rozšíření toho, co bylo tradičně pouze doménou mnichů v celibátu, poustevníků. Ani ne snad proto, že by toto učení bylo v minulosti před laiky nějak utajováno, spíš se na to lidé dřív dívali tak, že ten, kdo opravdu usilovně praktikuje, by se měl vzdát všeho, co ho pojí s vnějším světem, a měl by se stát mnichem.

Za časů Buddhy jeden takový vynikající učitel, který nebyl mnich, v Indii žil. Jmenoval se Vimalakírti. Jeden z nejvýznamnějších buddhistických textů, sútra Vimalakírti-nirdéša, je celá věnována pouze učení tohoto muže. Byl považován za tak bystrého a pronikavého učitele a jeho dharmové rozhovory s jinými lidmi byly tak hluboké, že se jeho současníci obávali pustit se s ním do souboje dharmy. Dokonce i Buddhovi nejlepší žáci jako Mandžušrí či Mandalajana si ho velice vážili.

Tradice říká, že jednou byl Vimalakírti velmi nemocný a Buddha požádal své žáky, aby ho šli navštívit. Vedeni Mandžušrím, nejpokročilejším z žáků, tedy přišli do Vimalakírtiho domu. Rozprava probíhala nějak takto:

Vimalakírti: „Á, vítám vás. Vidím, že jste přišli, ale nedáváte žádné znamení příchodu.“

Mandžušrí: „Ano, tak jest.“

Byla to taková metafyzická řeč, tenkrát byly podobné rozpravy velice oblíbené. Poté rozhovor chvíli pokračoval, až Vimalakírti změnil tempo tím, že se všech hostů zeptal: „Jak zní zákon o vstoupení do brány nedvojakosti?“ Každý zase chvíli něco říkal.

Mandžušrí hovořil jako poslední: „Vstoupení do brány nedvojakosti je něco, o čem nelze mluvit. Není tam žádná forma ani jméno. Nelze jej žádným způsobem vyjádřit.“ Zeptal se: „A teď nám ty, Vimalakírti, řekni, jak rozumíš vstoupení do brány nedvojakosti.“ Vimalakírti pouze tiše seděl.

Mandžušrí pochopil toto mlčení a pravil: „Úžasné! Toto je skutečná pravá brána nedvojakosti!“ Většina příběhů, které z těch časů máme, vypráví o významných mniších. Je velmi poučné slyšet příběh o člověku, který používal jiný způsob života k tomu, aby učil jiné lidi.

V Číně bylo velkých laiků několik. Zřejmě nejpozoruhodnějším z nich byl laik jménem Pang a jeho rodina. Všichni v té rodině prý byli osvícení. Obzvlášť o jeho dceři se říkalo, že má neobyčejně pronikavou mysl. I když byla z celé rodiny nejmladší, byla velmi bystrá a obvykle měla poslední slovo.

Jednoho dne přemítal Pang o životě a praxi a pronesl tato moudrá slova: „Ach, jak těžké, těžké! Je to jako pokoušet se naházet na strom deset tisíc sezamových semínek.“ Jeho žena hned opáčila: „Ach, jak snadné, snadné! Je to jako dotknout se nohama země, když člověk ráno vstává z postele.“ Dcera se nenechala předběhnout. Ihned dodala: „Ani těžké, ani lehké! Na konci deseti tisíc stébel trávy je poselství patriarchů.“ Jaké poselství patriarchů najdeme na konci stébel trávy? Když na to přijdete, získáte pravé oči dharmy. To, že tato rodina dokázala udržet dharmu takto živou, je velice důležité. Podobné příklady jsou nesmírně cenné.

V Koreji je známý příběh o Sul. Sul se narodila v rodině oddaných buddhistů. Její otec intenzivně praktikoval a malá dcerka s ním moc ráda zpívala. Často jej doprovázela, když navštěvoval velké zenové mistry i svého učitele. Jednoho dne jí tento otcův učitel řekl: „Slyšel jsem, že hodně praktikuješ, proto ti chci dát dárek. Tímto dárkem jsou slova Kwan Seum Bosal. Pořád si tato slova opakuj, a budeš moc šťastná.“

Dcera si přeříkávala mantru Kwan Seum Bosal, kdykoli to bylo možné. Jednoho dne, když si zpívala mantru ve svém pokoji, uslyšela zvuk chrámového zvonu a její mysl se otevřela. Pochopila, že ona a Kwan Seum Bosal jsou totéž. Že vše je Kwan Seum Bosal.

Pak byla velice šťastná, ale taky trochu zdivočela. Už nezpívala Kwan Seum Bosal a lidé ji viděli, jak rozpráví se stromy a květinami. Jednou přišel do jejího pokoje otec a všiml si, že kniha súter, kterou jí dal, není na oltáři, ale že ji Sul používá jako opěrku. Velice se rozhněval: „Jak se opovažuješ opírat o takovou knihu! Kde bereš tu drzost takhle znesvěcovat pravdu?“ Děvčátko se na něj obrátilo a řeklo: „Myslíš, táto, že pravda je obsažena v slovech?“ Když viděla, jak je z toho zmatený, řekla mu: „Zeptej se prosím svého učitele.“

Otec o Sul vyprávěl svému učiteli. Ptal se: „Copak se moje dcera zbláznila?“

Učitel odpověděl: „Tvoje dcera se nezbláznila. To ty ses zbláznil!“ Pak řekl: „Ale nic si z toho nedělej!“

Napsal pro Sul báseň:

Až uslyšíš večer kokrhat dřevěného kohouta,

pochopíš, ve které zemi se zrodila tvoje mysl.

Před dveřmi mého domu

je zelená vrba a červená květina.

Když si Sul přečetla tuto báseň, řekla: „Aha. Takže zenový mistr je také jen právě takový.“ Pak zvedla z podlahy zaprášenou posvátnou knihu, ometla z ní prach, dala ji na oltář a od té doby se chovala celkem normálně.

Za nějaký čas se Sul vdala a měla děti a později také spoustu vnoučat. Byla už známá jako velká zenová mistryně. I když nenosila speciální formální šaty, její mysl byla velmi jasná a její praxe silná; každý den svým životem i slovy proto pomáhala mnoha lidem. Když jedna z jejích vnuček zemřela, byla Sul převelice smutná a hodně plakala. Lidé kolem ní z toho byli zaražení – měla přece pověst velké zenové mistryně. Někdo se jí zeptal: „Už rozumíš, že není žádný život ani smrt. Proč tedy pláčeš pro svou vnučku?“ Sul plakala ještě víc a řekla: „Ty to nechápeš! Protože pláču, může moje vnučka vstoupit do nirvány.“ Byla to velmi neobyčejná žena.

Co nám tyto příběhy říkají? Někdy máme sklony posuzovat: sami sebe, svou praxi, svůj život. Snažíme se udělat z jedné praxe něco lepšího, vyššího, z jiné něco nižšího. Nebo se kontrolujeme, třeba: „Jsem dobrý, nebo špatný? Jsem tomu oddaný tolik, kolik bych měl, nebo bych měl dělat něco jiného?“ Někdy se připoutáváme k vnějším formám praxe. Tito vynikající lidé jsou pro nás důležití v tom, že nám ukazují, že tato praxe nezáleží na tom, jak vypadáme navenek. Nezávisí na našem způsobu života. Tato praxe prostě znamená být jasný. Je to naše každodenní jasnost. Co děláš právě teď, v tomto okamžiku? Jestliže jsi mnich, máš úkol mnicha, pokud jsi laik, máš úkol laika. Udržuj svou správnou situaci, ať už jsi čímkoli. Okamžik za okamžikem udržuj tuto velkou otázku: „Co je to?“

Otázka: Máte i nějaké příběhy o slavných laicích z dnešní doby?

Zenový mistr Wu Bong: Ano! V dnešní době existuje jeden úžasný příběh – odehrává se i teď, při naší řeči. Je to nejdůležitější příběh ze všech. Každý musíme tohoto příběhu dosáhnout a stát se pravým Vimalakírtim, Pangem nebo Sul. Právě tento okamžik je tím příběhem. A každý z nás, kdo tu dnes jsme, je slavným laikem!

3.14  Hluboký smysl

Báseň pro ceremonii při předávání inka Mukyongovi, JDPSN (2000)

Všechny sútry mají jediný smysl.

Za tímto smyslem se však skrývá hlubší smysl.

A za ním ještě hlubší smysl.

Zarachotí hrom, zablýskne se

a veškerý smysl zmizí.

Co jsi?

Spolkni železo rozžhavené doruda.

Auuu!!!

Najdeš-li strom, který nemá stín,

v údolí bez ozvěny,

bude to jasné:

dnes je neděle 6. února,

v sále dharmy září nové, jasné světlo.

3.15  Hvězda

Báseň ke Dni Buddhova osvícení, 10. prosince 2000

Kdysi dávno spatřil Buddha jednoho rána hvězdu a dosáhl osvícení.

Čeho doopravdy dosáhl?

Dnes ráno spatřil Wu Bong hvězdu a ztratil osvícení.

Co doopravdy ztratil?

Viděli jste hvězdu?

Co jste získali?

Nasedněte do dřevěné lodi a leťte do srdce hvězdy!

Pak je to jasné – v noci je tma, ve dne světlo.

4.  Odpovědi

4.1  Nechte svou mysl být

Student: Jeden můj kamarád trpí amnézií (ztrátou paměti). Mohl byste říct, jak se na takovou věc dívá buddhismus?

Zenový mistr Wu Bong: Buddhistická psychologie rozlišuje osm druhů vědomí. Prvních pět se týká smyslových vjemů – zraku, čichu, sluchu, hmatu a chuti. Šestým druhem vědomí je mysl, která ovládá naše tělo, a sedmým je „rozlišující vědomí“, jež nám umožňuje rozlišovat bílé a černé, dobré a špatné. Osmé vědomí vládne paměti. Někdy jsou však tyto poslední tři druhy vědomí oddělené a nefungují společně. Výsledkem pak může být například amnézie nebo třeba rozdvojená osobnost. V extrémních případech jedna část osobnosti neví, co dělá jiná část.

Při praxi se však vracíme „před myšlení“. V tomto bodě „před myšlením“ není žádné první, druhé, třetí vědomí atd. Je to bod před jakýmkoli vědomím. Budete-li se stále vracet do tohoto bodu, můžete vyléčit nejen amnézii, ale i těžší formy dysfunkcí. A šesté, sedmé a osmé vědomí pak mohou fungovat společně.

Praktikovat znamená nepoužívat své vědomí – nechat ho na pokoji. Když máte poraněnou ruku, dáte si ji do šátku a necháte ji v klidu, aby se mohla zahojit. Jinak se bude poranění stále zhoršovat. Stejné je to i s naší myslí – když ji necháte být, zahojí se. Nechat ji být znamená vrátit se před myšlení. To je účelem zenové meditace.

Student: Mám problém s rozhodováním. Může mi v tom praxe nějak pomoct?

ZMWB: Už několik let učím lidi používat jednu tajnou techniku. Vezmi si minci a vyhoď ji do vzduchu. Ve chvíli, kdy ji chytíš, většinou už víš, kterou stranou chceš, aby byla obrácená nahoru. Ani se nemusíš dívat. A tak to prostě udělej!

Z určitého časového odstupu není většina rozhodnutí příliš důležitá. Tak či tak, obojí je v pořádku. Ze všeho nejdůležitější je, proč dělám to, co dělám – je to pro mě, nebo pro druhé? Je-li váš směr jasný, pak je jasné i vaše rozhodnutí. Někdy se ale nemůžete rozhodnout, co je užitečnější – tak si hoďte mincí. To je v pořádku.

Student: Přijde mi, že moje touhy jsou dvojího druhu – nízké, třeba „Chci si dát ten cheesecake“ nebo „Chci tu ženu v plavkách“, a vysoké, např. „Moc bych chtěl, aby byl na světě mír“ nebo „Chci, aby se mé rodině dobře dařilo.“ Je to ten rozdíl, o kterém jste mluvil?

ZMWB: Ne tak docela. Mluvíme tu o dvou různých věcech: o touze a aspiraci. Každé ráno v našich zenových centrech říkáme „cítících bytostí je bezpočet, slibujeme všechny zachránit“. Tento slib míří mimo nás, k druhým. To je aspirace.

Touha znamená „chci něco pro sebe“. Řekl jsi například: „aby se mé rodině dobře dařilo“. Proč jen „mé rodině“? To je mysl touhy. „Aby se všem rodinám dařilo“, a nejen lidským rodinám: taky rodinám stromů, koček, psů… pak není žádné „já, můj, mně“. Nebo někdo řekne: „Chci osvícení.“ I to je mysl touhy.

Ale když někdo řekne: Nerozumím svému pravému já, co je to „já“? To je otázka, která odstraňuje mysl touhy. Jestliže pěstujete touhu, touha roste a roste. Když pěstujete „velkou otázku“, myšlení se zklidní a touhy zmizí.

Myšlení samo o sobě není problém. Velký problém však nastává, když necháte své touhy a myšlení, aby ovládaly vaše jednání. Řekněme, že se ve vás zrodí nějaký pocit nebo myšlenka a vy víte, že není správné na jejich základě jednat. Jestliže praktikujete, naučili jste se to, co se objevuje ve vašem vědomí, nechat zase odejít. Pokud ale nepraktikujete, je mnohem těžší své jednání ovládat. I když víte, že něco není správné, přesto to uděláte. Nebo je naopak potřeba něco udělat, ale vy to neuděláte. Potom si řeknete: „Proč jsem to udělal?“ Jenže i když si to tak řeknete, příště to dopadne úplně stejně.

Když jsem studoval na univerzitě, vzpomínám si, jak jsem se po každé zkoušce zapřísahal, že příště si nechám na přípravu daleko víc času. A přece jsem ten slib nedokázal nikdy dodržet, vždycky nakonec zvítězila lenost. Příliš jsem nepraktikoval, a tato líná mysl nade mnou proto měla kontrolu.

Student: Řekl jste: „Nekontroluj sebe a nekontroluj ostatní.“ Co to znamená?

ZMWB: Když praktikujeme, často se objeví nepříjemné myšlenky nebo pocity. Od těchto věcí jsme zvyklí utíkat. Jedním ze způsobů takového útěku, když sedíme sami na polštářku, je sám sebe kontrolovat: „Jsem vážně tragéd. Teď bych přece neměl přemýšlet. Jsem mizerný zenový student.“ Přemýšlet o přemýšlení je ale totéž jako nasazovat si na hlavu ještě jednu hlavu. Dalším takovým únikem je dívat se po ostatních a posuzovat je. To je o dost zábavnější než zabývat se vlastními potížemi.

Student: Viděl jsem knihu, která se jmenovala Když potkáš na cestě Buddhu, zabij ho. Co to znamená?

ZMWB: Zen znamená stát se nezávislým. To je Buddhovo učení. Mnoho lidí se však připoutává: k učitelům, k myšlenkám, slovům. Někdy to je úplně jako nemoc. Slyšel jsem příběh dvou kamarádů, kteří šli spolu po ulici. Jeden z nich upadl a druhý se začal smát. Ten, co spadl, řekl: „Hele, to není moc hezký. V bibli se praví, že i když se nepřítel dostane do neštěstí, nesmíš se smát nebo radovat.“ Ten druhý odpověděl: „Jo, to jsem si samozřejmě v bibli přečetl, ale neříká se tam nic o tom, že se nesmím smát, když sebou řízne kamarád.“ To je samozřejmě vtip. Méně veselé už je, že právě takhle se připoutáváme ke slovům a uniká nám, na co ve skutečnosti poukazují.

Být nezávislý znamená zjistit sám, co je pravda. Nespoléhat na něčí slova, i kdyby byl ten člověk sebeslavnější. Pokud se k někomu připoutáte, připoutáváte se k jeho myšlenkám, názorům a soudům. Proto když potkáte někde na cestě Buddhu, musíte ho zabít. To jsou dobrá slova!

Ale co je ještě důležitější, když se setkáte se svým vlastním „já, můj, mně“, zabijte je. Představte si, že váš život je taková laboratoř. Uslyšíte nějaký dobrý vzorec. Nepřijímejte ho automaticky. Vyzkoušejte ho ve svém životě. Teprve když zjistíte, že doopravdy funguje, použijte ho a učte ho ostatní. Pokud nefunguje, vyhoďte a zabijte Buddhu, protože nejdůležitější autoritou jste vy sami. Jinými slovy: musíte se sami stát Buddhou. Nejdůležitější je tedy vaše vlastní praxe.

Návštěvník: Když říkáte praxe, máte na mysli to, co děláte vy a ostatní v téhle místnosti?

ZMWB: Dnes ráno jsem se tě zeptal: „Co jsi?“ Zarazil ses a nebyl jsi schopen odpovědět. To je naše praxe. Formální praxe – to, co děláme dvakrát denně v této místnosti – je jenom technika, byť velmi důležitá. Mluvit o udržování mysli nevím je snadné, není ale vždy jednoduché to doopravdy dělat. I deset či patnáct minut formální praxe denně nám může pomoct přenášet tuto praxi do zbytku našeho života.

V každodenním životě, když něco děláte, dělejte to na sto procent. Pak jste doopravdy bdělí. Pokud sníte, probuďte se. Dobrý sen, špatný sen, sen o minulosti, přítomnosti či budoucnosti, na tom nezáleží. Probuďte se! Buďte bdělí! Staňte se Buddhou.

4.2  "Nemám rád kóany"

Student: Nemám rád kóany. Proto přicházím na kóanové rozhovory zřídka. Můžete k tomu něco říct? Zenový mistr Wu Bong: Určitě. Nemáš rád kóany, budeš muset umřít. Student: Hmmm? Tomu nerozumím. Wu Bong: Kóan není nic zvláštního. Každá situace našeho života je takovým kóanem. Nemáš-li rád kóany, nemáš rád život. Proto budeš muset umřít. To chceš? Student (směje se): No, radši bych tu ještě chvilku pobyl. Wu Bong: Dobře. V tom případě odlož své „mám rád“ a „nemám rád“. Když se objeví kóan, jenom odpověz. Nepřijde-li správná odpověď, vrať se k „nevím“. I ve svém každodenním životě: jestliže ti není nějaká situace jasná, vrať se zpátky k nevím.“ Student: Rozumím. Děkuji.

4.3  Propojení

Student: Moje otázka se týká kóanové praxe. Říkáme, že kóan by měl být propojený s naším každodenním životem. Můžete o kóanové praxi něco říct?

Zenový mistr Wu Bong: Ano. Jestliže není kóan propojený s tvým každodenním životem, není to kóanová praxe. Někdy si lidé berou knížku s kóany, čtou si ji a snaží se pomocí svého intelektu dosáhnout nějakého porozumění. Pokud to tak děláte, kóan a váš život se nikdy nepropojí. Potom to totiž není kóan, ale jen nějaká slovní hra, chytrá průpovídka. Pravý kóan vychází z našeho života. Když se podíváte, co jsou to kóany, zjistíte, že vždycky se tam odehraje nějaká výměna – možná mezi dvěma mistry nebo mezi mistrem a žákem nebo mezi dvěma žáky. Všechny kóany nám předkládají nějakou konkrétní, reálnou životní situaci. Této situaci však něco chybí, vyžaduje určité doplnění. To je výzva kóanu – doplnit tuto situaci tak, aby byla úplná. Když pak daného kóanu doopravdy dosáhnete, nejenže ho dokážete zodpovědět v místnosti na rozhovory, ale dokážete to i ve svém životě.

4.4  Utrpení z dobrého pocitu, utrpení ze špatného pocitu

Student: Co máte na mysli, když říkáte utrpení? Někde jsem četl, že utrpení ve skutečnosti není to, co si myslíme, že je.

Zenový mistr Wu Bong: Existuje mnoho druhů utrpení – tělesná bolest, emocionální bolest, mentální bolest. Někdy jsou lidé šťastní, ale i toto štěstí je určitým druhem utrpení. Tak třeba někdo si vezme kokain a cítí se skvěle, ale to je také utrpení. Kořenem, z nějž toto štěstí vyrůstá, je utrpení. Takže utrpení nemusí nutně znamenat jen špatný pocit.

Někdy je naše utrpení způsobeno dobrým pocitem, jindy špatným. Někdo může být velice šťastný – protože je k něčemu velmi silně připoutaný. Takové štěstí však už v sobě má semínko utrpení. Tato semínka utrpení pocházejí z našich připoutání, z našich očekávání, z toho, že z nějaké situace chceme něco získat. Dokud máte „já, můj, mně“, trpíte – ať už to víte, nebo ne.

Otázka: Takže zen znamená nepřemýšlet způsobem vycházejícím z „já, můj, mně“ – a utrpení potom zmizí?

ZMWB: Pokud dosáhnete zenu, dosáhnete také většího utrpení. Jestliže nechcete utrpení, neměli byste zkoušet zen, protože když budete praktikovat, po čase se vaším utrpením stane utrpení všech. Nebudete už mít „moje utrpení“, ale pořád tu ještě bude utrpení tohoto světa.

Často mluvíme o soucitu. Mnozí z nás chtějí být soucitnější, ale ne vždycky rozumíme, co to vlastně soucit je. Soucit není pocit. Soucit neznamená, že se cítíte špatně jako někdo druhý nebo že ho litujete. Litovat někoho, kdo má hlad, mu břicho nezaplní. Soucit znamená: v každém okamžiku – co uděláš? Když má někdo hlad, co můžeš udělat?

Například před deseti lety jsem byl vážně nemocný a musel jsem zůstat v nemocnici. Lékaři si mysleli, že už dlouho žít nebudu, všichni mí přátelé si proto dělali starosti. Mezi lidmi ze zenového centra, kteří mě přišli navštívit, byla i jedna hodně emocionální žena. Po každé její návštěvě jsem se ale cítil vyčerpaný, protože jsem musel věnovat hodně energie tomu, abych ji potěšil.

Zkusím to vysvětlit ještě jinak – vezměte si takového učitele. I on je jenom člověk, takže i on obvykle mívá své oblíbené žáky a někdy také neoblíbené. Úkolem učitele však je povzbudit, pochválit a dávat dobré známky těm, kdo si to zaslouží, bez ohledu na to, zda je učitel má, či nemá rád. A také dávat správné známky a zpětnou vazbu těm, jejichž výkon za moc nestojí, i kdyby patřili mezi učitelovy oblíbence. To je soucit.

Takže když to shrnu: soucit znamená udržovat v každém okamžiku správnou situaci, správný vztah a správné jednání.

4.5  Touhy a aspirace

Otázka: Můžeme tomuto světu doopravdy nějak pomoct? Vezměte si třeba hlad.

Zenový mistr Wu Bong: Ano, můžeme. Hlad najdeme po celém světě. Kde se tento hlad bere? Nevychází z ekonomických problémů. Ani z toho, že by na světě bylo málo jídla a na někoho už prostě nezbývalo. Hlad začíná v mysli, která něco chce, která se něčeho drží. Z té mysli pochází hlad.

V dnešní době často mluvíme o ekologii. Buddha o ekologii výslovně nemluvil, ale svým způsobem o ní mluvil pořád. O jakou ekologii šlo? Mluvil o mysli. Mluvil o hněvu, touze a nevědomosti. To jsou tři druhy znečištění. Když odstraníme tyto tři druhy znečištění, pak zmizí světový hlad. A nejenom hlad, jakýkoli problém. Tento svět vás tedy potřebuje – každý musí praktikovat a dosáhnout pravého já.

Otázka: Všichni máme nějaké sny či ideály. Zdá se, že touhy jsou přinejmenším dvojího druhu. Některé jsou nízké, třeba „Chci tenhle cheesecake.“ Jiné vysoké, například „Chci, aby na světě byl mír“ nebo „Chci, aby se mojí rodině dobře dařilo.“ Je mezi nimi nějaký rozdíl?

ZMWB: Mluvíme o dvou věcech: o touze a aspiraci. To není úplně totéž. Jak můžeme pomoci tomuto světu? Každé ráno v zenovém centru říkáme čtyři Velké sliby. První z nich zní „Cítících bytostí je bezpočet, slibujeme všechny zachránit.“ Říkáme tomu aspirace nebo také Velký slib. Na druhé straně je touha – chci něco pro sebe. Řekl jsi: „Aby se mojí rodině dobře vedlo.“ Tohle je moje rodina. Proč jenom moje rodina?

To je mysl touhy. Aspirace je jiná: „ať se daří všem rodinám“. Nejen lidským rodinám, ale i rodinám stromů, psů, koček… prostě všem. V tom není žádné „já, mně, moje“.

Když někdo řekne: „Tohle osvícení zní dost dobře, to chci,“ to je mysl touhy. Tato mysl ani nerozumí, co to osvícení je, proč ho tedy chce? Ale když někdo řekne „Nerozumím svému pravému já – co jsem?“, to je otázka, která odstraňuje mysl touhy. Budete-li živit a podporovat touhu, touha poroste. Budete-li živit a podporovat velkou otázku, pak touha zmizí.

4.6  Zenová alchymie

Pokud vás sem přivádí nějaká touha, moc vám to nepomůže. Měli bychom však rozlišovat mezi touhou a aspirací. „Touha“ znamená „jenom pro mě“. Někdo si možná řekne: „Tak jo, zajdu na tu řeč dharmy, třeba tam něco získám. Možná se dozvím ten tajný recept na štěstí, na dobrou práci, na dobrou karmu.“

V aspiraci žádné takové „já“ není. Aspirace je vlastně taková velká touha; říkáme jí „touha bódhisattvy“. Znamená: chci porozumět svému já a pomoci všem bytostem. Proto, když se někde koná řeč dharmy, jdu se tam podívat, třeba se tam dozvím něco, co pomůže mé praxi.

Takováto touha není problém, protože v konečném důsledku není nikdy pro vás. Dalo by se to říct i tak, že zenová praxe je vlastně taková alchymie: touha „pro mě“ je běžný kov, který se pomocí praxe snažíme transformovat ve zlato. Nic neodmítáme, můžeme to však proměnit. Pak se naše touha může stát velkou láskou, hněv velkým soucitem, nevědomost velkou moudrostí.

Když praktikujete, je jedno, odkud přicházíte nebo co si s sebou nesete. Prostě začněte, vytrvejte – a potom se všechno změní. Ať už je vaší počáteční motivací cokoli, neznamená to, že totéž musí být vaší motivací později. Moje zkušenost je taková, že lidé většinou přicházejí na praxi z velmi sobeckých důvodů, nejčastěji v důsledku nějakého utrpení, které zažívají. Je jenom velmi málo lidí, jejichž důvody jsou vyšší: sami nemají v životě problémy, jsou v pohodě, ale berou hodně vážně, co se v tomto světě děje, vidí všechno to utrpení a chtějí s tím něco dělat, chtějí nějak pomoci. Hledají způsob, jak pomáhat. S touto motivací přichází na praxi jen velice málo lidí. Ale na tom nezáleží. Pokud vytrváte, váš důvod praktikovat se bude během let měnit a měnit – to vše kvůli této motivaci bódhisattvy.

4.7  Reinkarnace

Student: Dotkl jste se zde tématu, které je pro lidi vyrostlé v západním, křesťanském prostředí obtížné: mám na mysli reinkarnaci. Mohl byste k tomu prosím říct něco víc?

Zenový mistr Wu Bong: Dobře, vysvětlím, co je reinkarnace. Není to nic mystického ani komplikovaného, a když o tom trochu popřemýšlíte, zjistíte, jak je ten koncept správný. Vezměte si třeba vaše tělo – každý okamžikem se mění. Pokud jedna jediná buňka zemře, už je to jiné tělo, nebo ne? Tak! V každém okamžiku tedy máme nové tělo, a nejen tělo: mění se i naše myšlení. I naše pocity se neustále mění a mění a mění. V každém dalším okamžiku je to už jiné „vy“. Myslíte si „já“ – ale toto „já“ v tomto okamžiku není to stejné „já“ jako před chvílí. To je reinkarnace. Je to jasné? Už máte zkušenost reinkarnace.

Student: Moment, a co takhle změna jednoho těla v jiné?

ZMWB: Právě jsem to vysvětlil! To je proměňování, jedno tělo…

Student: Můžu k tomu ještě něco dodat? Rozumím tomu, co říkáte. Buňky se regenerují, ale je to trochu jako stejný kámen, na který se jen díváme z jiného úhlu – nebo ne?

ZMWB: Ne. Já říkám, že to není to stejné. Ty říkáš „stejné“, ale stejné to není! Když uříznu kousek téhle hole – bude to stejná hůl?

Student: Ano i ne.

ZMWB: Ano i ne. Dobře, počkám. Když řekneš ano, dostaneš třicet ran. Když řekneš ne, taky dostaneš třicet ran. A jestli řekneš ano i ne, dostaneš rovnou šedesát!

Student: Stejná odpověď.

ZMWB: Pokud však doopravdy rozumíš tomu, co jsem právě řekl o této holi, pak rozumíš i podstatě reinkarnace. Myslíš si „já“ – ale podívej se hlouběji. Co je toto „já“? Ptám se tě: co jsi?

Student (chvíli mlčí): Na základě vaší odpovědi jsem jeden okamžik v čase…

ZMWB: To je jenom porozumění. Na porozumění se neptám. Co jsi?

Student: Pak tedy nevím.

ZMWB: Nevím. Správně! To je dobré. Udržuj toto nevím a jednoho dne přijde z tohoto nevím odpověď. Potom ti budou všechny tyhle věci jasné a nebude to jen něčí myšlenka či představa. OK?

4.8  Pak zase jeden okamžik…

Zenový mistr Wu Bong: Chce se někdo na něco zeptat?

Student: No, je to taková zjevná otázka. Co byste poradil někomu, jako jsme my, kdo u jídla myslí na to, jak se bude dívat na film, a když se dívá na film, myslí na holky?

ZMWB: Neplýtvej časem, který máš. Jdeš na film, zaplatíš za lístek a potom myslíš na holky? Zbytečně plýtváš penězi, svým časem i mentální energií. Pak přijdeš domů a v hlavě máš moc myšlení. Potom nemůžeš spát a druhý den ráno je těžké vstát a praktikovat.

Ale právě o tom praxe je. Vezmeš něco, co ti nejde, a pak to zkoušíš a zkoušíš a zkoušíš, až se ti to nakonec podaří. Dnes ti tahle praxe „okamžik za okamžikem“ nejde, tak to zkoušíš pořád dokola, až to nakonec dokážeš. Vlastně to dokážeš už teď! Pár vteřin to dokážeš – ne?

Student: Nevzpomínám si.

ZMWB: Jen to zkus.

Student: Ano! Dvě vteřiny.

ZMWB: No vidíš. Ale ani dvě vteřiny nejsou potřeba. I jedna vteřina je příliš dlouhá. Stačí zůstat jasný na jeden jediný okamžik. Každý něco takového dokáže. Jeden okamžik a pak zase jeden okamžik a pak zase jeden okamžik. Potom mnoho okamžiků a pak celý den. Tahle praxe je velice jednoduchá.

4.9  Přijímání útočiště

Student: Jak může člověk přijmout útočiště v Buddhovi, dharmě a sangze?

Zenový mistr Wu Bong: Co děláš právě teď?

Student udeří do podlahy.

ZMWB: To je vše?

Student: Sedím tu na polštáři a mluvím s vámi.

ZMWB: Výborně. To je přijímání útočiště.

Útočiště obvykle znamená, že někam jdeš a někdo tě tam ochrání. Dávám tedy všechno, veškeré „já, můj, mně“, Buddhovi, dharmě a sangze. Potom už není žádné „já, můj, mně“. Co pak?

Pravé útočiště tedy znamená: když něco děláš, jenom to dělej na 100 %.

4.10  Zenová hůl

Zenový mistr Wu Bong: Nějaké otázky?

Student: Jaký význam má vaše zenová hůl?

ZMWB: Pojď blíž. (Smích z publika. Student váhá.) Pokud to chceš zjistit, musíš přijít blíž.

Student přijde k zenovému mistru Wu Bongovi a ten ho praští.

ZMWB: Teď se tě zeptám. Co jsi pochopil?

Student: Vy jste učitel a já jsem žák.

ZMWB: To je možná pravda, ale o tom to není.

Student: Ta zeď je bílá.

ZMWB: To je taky pravda, ale o tom to taky není. Možná se odpověď objeví zítra.

4.11  Koho je mi líto

Před mnoha lety v Zenovém centru v Providence pronesla moje matka takovou krátkou řeč dharmy, během níž vyprávěla o Střední Evropě za druhé světové války a o tom, co v té době prožila. O tom, jak vyskočila z vlaku, který jel do koncentračního tábora. Jak viděla, když celou rodinu jejího manžela – a byla to velká rodina – do jednoho vyvraždili. O tom, jak na vlastní oči viděla nacistického oficíra roztrhnout maličké dítě vejpůl. Aniž by zacházela do podrobností, vylíčila řadů svých hrůzostrašných zážitků z války. Na konci své řeči pronesla jen jednu poznámku: byli lidé, kteří trpěli, a ti, kteří toto utrpení vytvořili. „Dodnes nevím, koho je mi líto víc.“

5.  Rozhovor se zenovým mistrem Wu Bongem

Sven Precht

5.1  Stát se mnichem

Dům nedaleko Berlína. Je po ranní praxi, Wu Bong Soen Sa Nim dojedl výbornou snídani, sedí v jídelně a je připraven zodpovědět celou řadu otázek. Vlídný jako vždy, pozorně naslouchá každému dotazu a přesně rozumí, kam každá otázka míří; rád vzpomíná a jeho vzpomínky se prolínají s jeho učením, ostatně právě o učení jeho životní příběh také je. Určitě pro něj platí totéž, co se říkávalo o jeho učiteli, zenovém mistru Seung Sahnovi – že učí v každém okamžiku svého života, v každé situaci. Povahou se sice dost lišili, avšak v upřímnosti svých slibů jsou si velmi podobní. Dnes je Wu Bong Soen Sa Nim mnich – většinu času tráví v Koreji a do Evropy přilétá jen tu a tam, aby dostál svým závazkům hlavního evropského učitele. Pro mnoho evropských studentů bylo jeho rozhodnutí stát se mnichem velkým překvapením, a proto jsme rozhovor započali právě na toto téma…

Váš současný mnišský život – říkal jste, že se od vašeho předchozího života příliš neliší. Je to pravda?

Ano. Měl jsem sice rodinu – v tom je to trochu jiné – ale naše rodina byla rodinou praktikujících, takže moc soukromí jsme neměli. Já i moje žena jsme byli učitelé, proto byly naše dveře vždy otevřené studentům. Vlastně jsme spoustu let žili takový komunitní život. Od té doby, co jsem se oženil, jsem byl pořád v nějaké komunitě, ať už to bylo Zenové centrum v Providence nebo Zenové centrum v Paříži. Mnišský život se tomu v mnohém podobá.

Vy už jste nemohl dál žít tak, jak jste žil předtím?

Ale mohl, samozřejmě, že mohl. Ale pro to, abych se stal mnichem, tu byly důvody.

Jaké?

Budu ti muset něco vyprávět. Než jsme se se ženou vzali, na něčem jsme se dohodli. Pokud budeme mít děti – a jak víš, tak jsme je měli – až děti vyrostou, zase od sebe odejdeme a já se stanu mnichem. Tak zněla naše dohoda a tak se také skutečně stalo.

Ale to není žádný důvod!

Druhý příběh je takový: v naší škole jsme měli jednoho učitele-mnicha, byl to zenový mistr Su Bong. Ten se měl stát po Seung Sahnově smrti jeho nástupcem. Narodil se sice v Americe, ale měl i korejské kořeny, protože jeden z jeho rodičů byl z Koreje a druhý z Číny. Byl Asiat a zároveň Američan, mnich a zenový mistr. Seung Sahn Sunim ho vnímal jako takový spojovací článek mezi Koreou a Západem. Velmi brzy však zemřel, a tento spojovací článek byl najednou pryč. Proto Seung Sahn Sunim pověřil mě – tím mostem propojujícím Západ a Koreu jsem se měl stát já. A protože jsme spolu neměli vztah, ve kterém by mi něco svěřil jen tak – tak blízcí přátelé jsme určitě nebyli – uvědomil jsem si, že to neříká pro nic za nic. On své pocity nikdy neventiloval jen tak; evidentně měl nějaký záměr. Byl to signál z jeho strany. Já jsem si říkal: Dobře, ale proč zrovna já? Věděl jsem, jak funguje a že takový signál nejspíš nevyslal jenom ke mně. Vždycky vystřelil spoustu šípů a jen jeden či dva zasáhly cíl. Předpokládal jsem, že o tomtéž mluvil i s několika dalšími lidmi, proto jsem tuhle myšlenku nejdřív ignoroval. Ale když zemřel, pořád se mi to vracelo a nakonec jsem si řekl: Dobře, a proč ne já? Určitě to navrhl více lidem, ale když takhle budeme uvažovat všichni, nakonec to neudělá nikdo.

Ale v Koreji už v té době byli západní praktikující.

Ale ti moc v kontaktu se Západem nebyli, třebaže odtud pocházeli. Oni prostě byli v Koreji – jako Dae Jin Sunim či Dae Bong Sunim. Proto jsem si říkal, že to budu dělat jinak, že budu jezdit tam a zpět. Měl jsem na starost evropskou školu; úkol, který mi svěřil zenový mistr Seung Sahn. Proto jsem chtěl pokračovat v tom, co jsem vnímal jako svůj závazek vůči němu tady v Evropě – ale také se pokusit o to propojení s Koreou. Když jsem přijel do Koreje jako laik, uvědomil jsem si, že tu jako laik mnoho nezmůžu, protože tu prostě jsou všichni příliš orientovaní na mnichy. To platí v celém korejském buddhismu, a zejména v Čogje, které je mnišským řádem. Proto jsem se stal mnichem.

Většinu roku žijete v Koreji. Jak je to tedy s tím mostem? Studentům v Evropě chybíte.

To ale není pravda. Když jsem tady – v čem je rozdíl? Není to tak, že by mě lidi postrádali a pak mě jich spousta chodila navštěvovat. To se neděje.

Ale stejně je to, jako kdyby centrum evropské školy bylo v Koreji…

Kde je centrum, na tom nezáleží. Můj úkol se týká především evropských učitelů. O studenty vlastně ani tak moc nejde. Ve skutečnosti je to tak, že mě evropští učitelé požádali, abych nebyl žádné skupině vedoucím učitelem, a veškerou svou energii mohl tedy věnovat tomu, že pomáhám jim. A myslím si, že ve fázi vývoje, v jaké se naše škola právě nachází, je to ten správný krok. Pracuji hlavně s učiteli. A je opravdu jedno, jestli jsem tady, nebo tam.

Říkal jste, že jste uzavřeli se ženou dohodu. Přesto se zdá, že vaše rozhodnutí vaši ženu velice překvapilo a do jisté míry zranilo…

No, tohle rozhodnutí vlastně jako první udělala ona. To ona rozhodla, že bychom se měli rozvést. Později mi to vysvětlila tak, a věřím, že tak to i myslela – že si uvědomila, že potřebuju dělat něco jiného – a chtěla, abych k tomu měl potřebnou svobodu. Zdálo se, že to je její hlavní motivace.

Máte spolu stále hezký vztah?

Ano, jsme pořád přátelé.

Co to vlastně přesně obnáší – žít jako mnich?

V Koreji se mnišský život obvykle otáčí kolem osy: tři měsíce výcviku – tři měsíce volno. Během volna mnich někde cestuje, nebo jezdí od kláštera ke klášteru – v dřívějších dobách se jezdilo jen od kláštera ke klášteru. Ale dnes existuje i řada jiných možností, dá se cestovat i na velkou dálku; někteří mniši jedou například do Nepálu chodit po horách. Jiní pokračují ve výcviku bez přestávky; existují i kláštery, kde takzvané kjolče trvá několik let a mniši toto období volna nemají. Ale obvykle to jsou tři měsíce ústraní a tři měsíce dharmového cestování, korejsky se tomu říká Man Haeng.

Tři měsíce kjolče – vypadá korejské kjolče jako to naše?

Ano, je to velice podobné. V Soen Bang (zenovém sálu) se obvykle tolik nezpívá jako při našich kjolče. Mniši zpívají jen jednou denně, během obřadu obětování jídla, takzvaného Sashi Yebul, který se většinou koná někdy v průběhu dopoledne.

Zpívají stejně jako my?

Ano, zpěvy jsou velmi podobné. Byl to velice snadný přechod. Způsob, který nás učil zenový mistr Seung Sahn, je ve skutečnosti skvělý – učil nás mnišský styl praxe. Nebyli jsme sice mniši, ale on nás učil zpívat jako mniši a chovat se a žít pohromadě tak, jak mniši žijí. Drželi jsme se chrámových pravidel, která jsou pro mnichy závazná, přestože jsme byli laikové. To je důvod, proč jsem řekl, že můj život není teď zase tak moc jiný.

A v těch dalších třech měsících…?

Obvykle ten čas využívám k tomu, abych přijel do Evropy a plnil své úkoly v evropské sangze. Letos jsem kvůli škole přijel jenom jednou – potřebuju se nutně naučit jazyk, proto mám v plánu jít na podzim do školy.

A to pak žijete v korejském klášteře v Soulu?

Ano. Když jsem byl v Kil Sang Sa v Soulu, neměl jsem tam co na práci. Takže většinu času jsem mohl využít, jak jsem chtěl. Tamější mniši, s výjimkou opata, moc neseděli. Opat sedával pravidelně, ale s laiky v zenovém sále pro laiky. Nemohl jsem tam sedět s nimi – to mohl jenom opat. Takže každý den po ranním ranních zpěvech jsem šel sedět do místnosti, která byla jinde. Byli jsme tam ještě s mým studentem, českým mnichem. Obvykle jsme seděli asi hodinu do snídaně. Po snídani bylo volno, alespoň pro mě. Asi v deset hodin byl čas na Sashi Yebul a pak ještě měli v tomto klášteře každý den Chesu, neboli vzpomínkový obřad. Tam museli všichni mniši být, i já. To obvykle trvalo dvě hodiny, od 10 do 12, pak byl oběd a po něm jsem měl už po zbytek dne volno.

Berou vás jako staršího mnicha?

Ne, neberou. Ale mám vysokou dharmovou pozici, takže se se mnou jedná podle toho, co v kterém klášteře považují za nejdůležitější. Například v Hyang Chun Sa, což je teď můj hlavní klášter, mám svým způsobem vysokou pozici. Uznali tu mou dharmovou hodnost. Ale v Kil Sang Sa jsem seděl na posledním místě, protože jsem byl nejmladší mnich. Takže v těchto dvou klášterech ke mně přistupují velmi odlišně.

Jak to vnímáte? Několik let už jste učitel, všichni k vám tak přistupují…

No, já jsem se stejně vždycky cítil jako žák. Není to tedy nic odlišného. Vlastně jsem žák, protože přijmout mnišské předpisy a stát se doopravdy mnichem není totéž. Formálně vzato jsem mnich. Ale pokud jde o to strávit, co to obnáší být mnich, to mi nejspíš ještě hezkých pár let zabere.

V čem je rozdíl?

Je to jako když někdo dostane lékařský diplom – technicky vzato je lékař. Ale ještě ho čeká praxe a atestace. Když tím vším neprojde, jaký lékař to je? Člověk potřebuje nějakou zkušenost, potřebuje všechny své vědomosti strávit, potřebuje praxi. Stejné je to i s mnichy. Formálně se můžete stát mnichem rychle, ale to ještě neznamená, že jste se s tím sžili na sto procent.

Být mnich není jenom závazek – je to pro vás i životní naplnění?

Ne, z toho důvodu jsem se pro mnišství nerozhodl. Jako laik jsem byl spokojený a šťastný. I v té době jsem měl hodně svobody. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Nikdo nemohl nic říct. Být mnich znamená jistá omezení. Ale v Koreji to zároveň otevírá mnoho dveří. Dveří, které bych chtěl otevřít pro naše lidi, naši sanghu. Například už proběhlo velmi úspěšné kjolče, ve kterém mohli laici z Evropy sedět spolu s mnichy v tradičním korejském klášteře. V korejské historii to sice nebylo poprvé, ale v dnešní době je to naprostý unikát. Bylo to jediné místo v Koreji, kde se něco takového stalo, kde se něco takového mohlo stát.

V Mu Sang Sa sedávají mniši, mnišky a laici společně už mnoho let…

Mu Sang Sa není tak docela korejský klášter. Je to klášter Kwan Um, který se shodou okolností nachází v Koreji. Proto je tu něco takového možné. Měl jsem teď na mysli tradiční korejský klášter, kde jsem já: Hyang Chun Sa. To, že jsem se stal mnichem, tyto věci umožnilo. Je to jediné místo v Koreji, kde mohou laici z Evropy, Ameriky či odjinud přijet a sedět spolu s mnichy. V tuto chvíli, protože ještě nemáme ubytování pro ženy, jsou naše ústraní otevřená pouze mužům. Ale jak se situace v klášteře mění, bude i toto omezení zřejmě brzy zrušeno.

5.2  Smysl pro dobrodružství

Pohled zpět na začátek dlouhého příběhu: Jacob Perl (později zenový mistr Wu Bong) přijíždí ve 14 letech se svou rodinou z komunistického Polska do Spojených států. Na jedné straně si to jako kluk užíval – být v jiné zemi a učit se cizí jazyk – na druhou stranu se tím běžný život školáka zase tak moc nezměnil. Rodina se lodí přeplavila do kanadského Montrealu a odtud pokračovala dále do New Yorku, kde žila Jacobova teta s rodinou. Cílem cesty byl Rhode Island.

Pamatujete se ještě, jak jste odjeli ze své vlasti a začali ve Spojených státech nový život?

Na to si vzpomínám velmi dobře – víc než na to, co se stalo včera.

Chtěl jste odjet z Polska do Spojených států?

Ano. Vždycky jsem měl smysl pro dobrodružství. Když jsem byl kluk, četl jsem knížky o Amazonii, o Africe a dalších exotických místech. A snil jsem o cestování. Chtěl jsem vidět svět. Ne jenom trčet ve své zemi, která byla v té době hrozně šedivá.

Z jakého důvodu emigrovala vaše rodina do Ameriky?

Jestli odjet, nebo ne, se v naší rodině řešilo několik let. V té době bylo Polsko komunistickou zemí. Mít cestovní pas nebyla samozřejmost. Každý rok si moji rodiče pas prodlužovali, každý rok dostali americké vízum a každý rok se nakonec rozhodli, že nepojedou. To se opakovalo osm let.

Proč osm let?

Byli opatrní a báli se. Naše situace v Polsku nebyla zlá. Měli jsme co jíst, kde bydlet… Mohli jsme takhle žít dál. Rodiče poslouchali rádio Svobodná Amerika. Velice potichu, aby to neslyšeli sousedi.

Bylo to zakázané?

Ano, v té době to bylo ilegální. Život v komunistickém Polsku měl i jiné negativní stránky. Ale pro děti to tak zlé nebylo. Měl jsem tam přátele, chodil jsem do školy – můj bratr i já jsme měli dobré výsledky. Takže to pořád odkládali. A pak si vzpomínám, protože jsem u toho tenkrát byl, jak se jednou americký velvyslanec zeptal mého otce: „Pane Perle, copak vy nemáte rád naši zem?“ „Mám ji rád,“ odpověděl můj otec, „proč se ptáte?“ „Už řadu let si obnovujete pas a dostáváte vízum – a přesto pak neodjedete. V čem je problém?“ Můj otec řekl: „No, víte, máme tak nějak strach, nevíme, co se stane, máme tam sice rodinu, ale…“ Velvyslanec mu do toho skočil: „Jasně, chápu.“ A ptal se otce na vztah s komunistickou stranou a můj otec mu cosi vysvětlil, protože tenkrát to musel udělat každý, a pak velvyslanec řekl: „Ano, ano, chápu. To je v pořádku, žádný problém.“ A nakonec řekl: „Pane Perle, přijeďte. Naše země je hezká, bude se vám líbit.“

Co vaši rodiče ve Spojených státech dělali?

Fyzicky pracovali – v továrně. Neměli to ve Státech lehké. Viděno zpětně, pro ně to moc dobré rozhodnutí nebylo. Chtěl jsem ale vyprávět o tom, jak k tomuto rozhodnutí došlo. Nebylo to kvůli panu velvyslanci, třebaže i setkání s ním v tom možná určitou roli sehrálo. Po něm jsme se totiž jako rodina sešli a rodiče řekli: „Asi bychom se měli konečně rozhodnout. Buď to úplně vzdáme a pak už nebudeme potřebovat pas ani vízum, anebo pojedeme.“ Můj otec řekl: „Uděláme to demokraticky. Každý z nás má jeden hlas, i děti. Budeme hlasovat.“ On sám hlasoval proti. Matka byla pro. Bratr prohlásil, že je mu to fuk. Všichni se proto podívali na mě. A já jsem řekl: „Tak jedem!“

Byl jste nejmladší?

Ano. A vlastně jsem to rozhodl.

Co vás k tomu rozhodnutí vedlo?

Byl jsem zvědavý. Chtěl jsem cestovat. Četl jsem knihy o ještě exotičtějších místech, ale to bylo jedno. Pokud bych se dostal do Spojených států, možná bych se pak mohl podívat i do těch ostatních míst. V každém případě už nebudu trčet v Polsku.

Jaký na vás udělala Amerika dojem?

Žasnul jsem, jak málo toho Američané vědí o zbytku světa. Vzpomínám si na pitomé otázky typu: „Máte v Polsku televizi?“ A jak byli potom překvapení, když jsem řekl: „Ano, samozřejmě, máme televizi i auta.“ Víte, je to jenom jiná země, jiný jazyk, jiná kultura, ale v Americe není nic, co by pro mě bylo neznámé.

Možná jste neprojevoval dost velké nadšení?

Svým způsobem to pro mě vzrušující bylo, protože to bylo nové místo. A konečně jsem vypadl z Polska. Ale moje mysl byla stále v Amazonii a v Keni. Tohle byla jen zastávka na cestě… Ale věděl jsem, že musím nejdřív dodělat školu, možná ještě univerzitu, a pak už na mě čeká svět.

5.3  Student

Intelektuální zvídavost přivedla Jacoba Perla ke studiu fyziky a matematiky na Brownově univerzitě – a také k prozkoumávání neznámých zákoutí vlastní mysli. V kampusu se poprvé setkal se zenovou praxí, spolu s dalšími studenty založili první zenové centrum a v těchto letech se také seznámil s několika duchovními učiteli a poté i se svým hlavním učitelem, zenovým mistrem Seung Sahnem, který tehdy právě přijel do Ameriky a chystal se v cizí zemi a cizím jazyce předávat své učení. Bylo to setkání historického významu.

Šel jste studovat na univerzitu a věnoval jste se matematice. Proč?

Bavilo mě to a šlo mi to. Vlastně jsem začal fyzikou. K matematice jako hlavnímu oboru jsem přešel později.

S praxí jste začal už za studií?

Ano. Rok si pamatuji přesně. O praxi jsem se samozřejmě zajímal už dřív. Ale s pravidelnou praxí sezení jsem začal na univerzitě v roce 1970. Měli jsme takovou zenovou skupinku, která se na praxi sezení scházela každé ráno v univerzitní kapli. V podstatě se dá říct, že to bylo zenové centrum. Na začátku jsem bydlel v kampusu, kde bylo ubytování pro studenty. Ale brzy jsem se odstěhoval. Pronajali jsme si celý dům, docela velký. Nazvali jsme ho Dům meditace. Byl jako zenové centrum – žilo tam šest lidí a všichni jsme praktikovali dvě hodiny ráno a dvě hodiny večer.

Jste s těmi, co s vámi začínali, dosud v kontaktu?

Jenom s jedním z nich – v té době byl hlavním aktérem celého dění a já ho považuji za svého prvního učitele. Později se stal mým žákem. A dodnes je členem Zenového centra v Providence.

Žít v Domě zenu – bez učitele?

Považoval jsem svého kamaráda za svého učitele.

A on vás považoval za svého učitele?

To až později. V té době ještě ne.

Každý vnímáte toho druhého jako svého učitele…

To zas není tak špatné. Uvědomil jsem si ale, že na to, aby byl můj učitel, nemá dostatečnou kvalifikaci. Když jsem s ním praktikoval, říkal jsem si, že bych se rád setkal s opravdu kvalifikovaným učitelem, který bude mít víc zkušeností než můj kamarád. V té době jsem se začal zajímat o tibetský buddhismus. Takže nakonec jsme se oba vypravili do New Jersey, kde byl velký tibetský mistr. Jmenoval se Geshe Wangyal. Jeho centrum v New Jersey bylo překrásné. Jel jsem tam, setkal se s ním a on mi navrhl, abych tam zůstal. Což jsem chtěl. Ale pak jsem se ho zeptal: „Když tady budu studovat, jak to bude s meditací?“ Věděl jsem, že to je velký mistr súter. Odpověděl mi takto: „S meditací můžeš začít tak za deset let. Nejdřív se musíš naučit tibetsky, čínsky, naučit se všechny tyhle sútry, tantry a podobné věci. Nejprve musíš studovat, pak teprve praktikovat.“ To byl tradiční způsob. Řekl jsem: „Tak jo, to zní dobře,“ ale v duchu jsem vlastně říkal: „Ne, díky.“ Pak jsme s tím stejným kamarádem jeli stopem na Západní pobřeží a ocitli se v Zenovém centru v San Francisku, kde jsme praktikovali s róšim Suzukim. Moc dlouho jsem tam nepobyl, protože o několik měsíců později jsem se setkal s Tarthang Tulku, tibetským učitelem v Berkeley, a přestěhoval jsem se ze San Franciska do jeho centra v Berkley. A zůstal jsem s ním až do konce školního roku. Poté jsem se vrátil na Rhode Island, kde sídlila Brownova univerzita. Rok, kdy jsem přerušil studia a dal si pauzu, byl u konce a já jsem se chtěl vrátit a svá studia dokončit. Tehdy jsem se také seznámil se Seung Sahn sunimem.

Jak jste se zenovým mistrem Seung Sahnem setkali?

Opět prostřednictvím mého kamaráda. On se s ním setkal už předtím – ze Západního pobřeží se totiž vrátil na Rhode Island o něco dřív než já a narazil na něj náhodou v supermarketu. Zenový mistr Seung Sahn byl na Rhode Islandu taky, na radu někoho, s kým se seznámil v letadle. Bydlel v bytě v chudé čtvrti, protože tam byl levný nájem. Žena profesora, který mu v letadle řekl, aby jel na Rhode Island, vlastnila samoobslužnou prádelnu. A protože si zenový mistr Seung Sahna docela rozuměl s technikou, zaměstnala ho jako opraváře praček. Takže tam žil a jednoho dne ho Michael potkal v supermarketu. Všiml si mnišských šatů, přišel k němu a dali se do řeči. A pak mi zavolal. Já jsem totiž na Michaela narazil na Rhode Islandu taky náhodou − „náhodou“ proto, že jsem předtím nevěděl, kam se ztratil, když odjel ze zenového centra v San Francisku. Všechno to byla náhoda.

Věříte, že existují náhody?

Věřím, že existují nehody – třeba autonehody (smích). Na tom nesejde, zkrátka jsme na sebe s Michaelem narazili, a on mi pak zavolal a řekl: „Je tu jeden korejský buddhistický mnich.“ Já na to: „Tak ho pojďme navštívit.“ On řekl: „Tak jo, mám jeho adresu, proč ne. Co dneska večer?“ „To nemůžu – ale co zítra?“ „Dobře, tak zítra.“ Ale on tam šel už ten večer. Druhý den mi řekl: „Bylo to fajn setkání. Řekl jsem mu, že dneska přijdeme dva.“ Tak jsme šli a bylo to prima.

Když se otevřely dveře, jaký byl váš první dojem?

Nic mimořádného. Sympatický mnich – příjemný, usmívající se chlapík, trošku při těle. Připomínal mi želvu. Jéé, želva, která se usmívá, říkal jsem si. Měl ty svoje kulaté brýle. Ale hned při tom prvním setkání posadil mě i Michaela na podlahu v sále dharmy a vysvětlil nám, co je to zenový kruh. Byl to skvělé učení. Protože v tibetském buddhismu jsem se naučil mnoho věcí, kterým jsem nerozuměl – byly velice komplikované. A najednou se spousta věcí zjednodušila. Tý jo, říkal jsem si, to je paráda. Tenhle chlapík je borec.

Ale neuměl moc dobře anglicky…

To ne. Ale znal pár důležitých slov a zbytek se dal uhodnout. Nějak se mu podařilo nám to vysvětlit a byl to velmi dobrý výklad. Dal se pochopit.

Jak dlouho už byl v té době ve Státech?

Jen pár měsíců. Nejdřív byl hlavně v Los Angeles. Ale pak si vzpomněl na toho profesora, s nímž se seznámil v letadle. Možná mu zavolal – nevím, co se stalo. Možná to byl on, kdo pro něj našel ten byt. Podrobnosti neznám, nikdy jsem se ho na ně neptal. Ale přijel, žil tam a dělal tuhle práci.

A pak jste chodili do jeho bytu za praxí a dharmou pravidelně?

Ano, začal jsem chodit každý den. Ale brzy jsem mu navrhl: „A co kdybych se sem přestěhoval – můžu vám přidat na nájem a můžeme praktikovat společně.“ Tak jako tak jsem potřeboval někde bydlet. Už jsem nechtěl dál bydlet u rodičů. Měl z toho velkou radost. Řekl: „Dobře, platit nemusíš nic. Jen mě učit anglicky.“ Tak jsem ho učil anglicky. Za nájem si odmítal cokoli vzít. Já jsem tedy platil za jídlo pro nás oba. Kdykoli jsme šli nakupovat, platil jsem já. To akceptoval. A pak se jednou objevili další lidé a dohodli jsme se, že se budeme každý měsíc skládat, aby on už nemusel pracovat.

Praktikovali jste každé ráno a večer.

Ano. Na začátku jsem měl potíže s meditací sezení. Prostě jsem nemohl. Hodně bolesti. Příliš mnoho přemýšlení.

Jednou jste řekl, že Seung Sahn Soen Sa Nim byl velmi moudrý a naučil vás nějaké jiné techniky… Věděl, že mám zkušenosti hlavně s tibetským buddhismem a že jsem dělal praxi samádhi, praxi soustředění. Takže mě začal učit tuto cestu. Speciální druhy praxe zaměřené na energii. Ne zen. Velmi brzo jsem zesílil a začal jsem sedět zen. Zjistil jsem, že už to dokážu.

Učil vás také hypnózu?

Ano. Jak jsme se spolu bavili, což bylo často, vždyť jsme bydleli spolu, zjistil jsem, že je mistrem hypnózy. Ukázal mi i certifikát z jedné japonské školy hypnózy. Řekl mi, že to byl tříletý kurz, který on absolvoval za tři týdny. Řekl jsem, že je to super, a on navrhl, že mě to naučí. Ale změnil metodu hypnózy tak, aby byla užitečnější zenovým studentům – říkal tomu „hra dharmy“. A tuhle „hru dharmy“ mě naučil.

Jak to pomohlo vaší praxi?

No, neučil mě to z toho důvodu, aby pomohl mojí praxi, ale proto, abych dokázal pomáhat dalším lidem. Už tehdy měl v hlavě představu o mojí budoucnosti. Ale také mi to pomohlo posílit můj slib.

Mluvil s vámi někdy o minulých životech?

Ano.

A věřil jste tomu?

No, učil mě tak, abych dokázal vidět svou vlastní minulost sám.

Viděl jste něco?

Ano.

Překvapilo vás to?

Ani ne. Co jsem viděl, bylo něco, co se odráželo i v tomto životě. Dost mi to dávalo smysl.

Říkal jste, že Seung Sahn Soen Sa Nim byl trochu při těle: želva, která se usmívá. Ale prý dělal tisíc poklon denně – to je docela sportovní výkon.

Když jsem se s ním setkal, tisíc poklon nedělal. Možná předtím. A určitě potom. Ale v té době ne.

Kvůli své práci?

Myslím, že ano. Byla to hodně vyčerpávající práce. Vždycky mi ho bylo líto, když jsem ho vyzvedával, protože byl špinavý a celý zpocený, a já jsem viděl, že je opravdu unavený. Byla to dřina.

Poznal jste také, jaký byl jako člověk?

Ne. To nešlo.

Tomu nevěřím.

Protože ho neznáš. Vždycky to byl učitel.

Žádné soukromé okamžiky?

Samozřejmě. Byl zároveň i velice lidský. Ale vždycky dbal na to, aby mezi ním a jeho žáky byl malinko odstup. Vlastně mi to i řekl, když jsem začínal učit sám, že to je ten správný způsob: udržet si trochu odstup.

Jezdil v té době hodně do Koreje?

Moc ne. Pravidelně jezdil do Los Angeles, ale do Koreje ne.

Na začátku jste byli jen dva studenti – Michael a vy – pak se předpokládám sangha brzy rozrostla? Ano, vyrobil jsem nějaké plakáty a roznesl je na různá místa. Pak se začali objevovat další lidé. A samozřejmě jsem o tom řekl svým přátelům. A Michael těm svým. Takže lidé přicházeli a zase mizeli, někteří ale zůstali.

A jak to pokračovalo? Na začátku jste žili a praktikovali v bytě, ale po několika letech jste založili první zenové centrum.

Vlastně to tak dlouho netrvalo. Myslím, že po roce nebo dvou – na konci školního roku – jsme se sešli a domluvili se: OK, blíží se prázdniny, takže budeme každý pracovat a každý z nás přinese alespoň tisíc dolarů. Pak to dáme všechno dohromady a koupíme dům. To jsme udělali. Jeden člověk přinesl dva tisíce, byla to Soeng Hyang Soen Sa Nim, z té doby jsme zůstali už jen my dva. Ona byla v té době zdravotní sestra a vydělala víc, než kdokoli z nás ostatních. Našetřila tedy dva tisíce a ostatní donesli tisícovku, takže dohromady jsme pár tisíc měli. Také jsem měl známého, byl to můj učitel buddhismu na Brownově univerzitě a byl dost bohatý – pomohl nám s bankou, půjčku nechal napsat na sebe a k penězům, které jsme měli, přidal ještě deset tisíc dolarů. Tak jsme mohli koupit první zenové centrum – bylo to Zenové centrum v Providence.

Tam, kde je dnes?

Ne. Nebyla to moc dobrá lokalita. Bylo to ve Fox Pointu, na východní straně, to už není chudá čtvrť. Z chudé čtvrti jsme byli venku. Byli jsme v oblasti, jejíž cena velmi rychle stoupala. Proto když jsme později tento dům prodali, získalo zenové centrum spoustu peněz a my jsme si mohli dovolit koupit velkou nemovitost mimo město, na venkově.

Dnes, když člověk čte něco o zenovém mistru Seung Sahnovi, často se dozví, že měl intimní poměr s některými studentkami. Věděl jste o tom?

Ano, věděl. Nepovažoval jsem to za důležité. Jak dodržuje své mnišské předpisy, byla jeho věc, ne moje. Pokud to lidem, s kterými byl, nijak neubližovalo, neměl jsem žádný důvod se tím nějak zabývat.

A pro jiné lidi v sangze…

No, když to vyšlo najevo – dlouho o tom vědělo jen pár lidí – někteří odešli. Byli zklamaní, protože jako mnich porušil svoje předpisy. Ale osoba, se kterou udržoval intimní vztah, v praxi pokračovala a pokud vím, nikdy si ani tehdy ani nikdy potom na nic nestěžovala. Nikdy jsem to proto nevnímal jako zásadní problém.

Také se říká, že zenový mistr Seung Sahn tlačil na své studenty, aby zakládali nová zenová centra a škola mohla růst…

Nikdy nikoho netlačil. Tlačil sám na sebe.

A cítil jste se pod tlakem vy, když jste ho měl očima jako příklad?

Ano, samozřejmě. Když člověk viděl, co dělá, jak praktikuje… Ale možná ne „pod tlakem“ – spíš bych to nazval inspirací.

Kdy jste jel poprvé do Koreje?

Nevzpomínám si. Moc peněz jsem tenkrát neměl, takže cestovat do Koreje pro mě nepřicházelo v úvahu, snad jen kdyby mi někdo zaplatil cestu. Do Koreje jsem jel, až když jsem už sám byl učitel.

Ale měl jste přání navštívit zemi, ze které pochází váš učitel?

Ne. Bylo mi to fuk. Když jsem přijel do Koreje poprvé, líbil se mi tamější venkov; město ani trochu. Všude smrad, hluk, špína, aspoň tak mi to připadalo. Nic moc. A každý na vás zíral. Tenkrát moc lidí ze Západu v Koreji nebylo. Zápaďáci byli novinka. Takže kamkoliv člověk přišel, na ulici, v autobuse, všude jsem měl pocit, že na mě lidi zírají. A zírali – nebyl to jen pocit. Bylo mi to nepříjemné. Vzpomínám si, jak jsem se cítil dobře, když jsem poprvé přijel do Hong Kongu – tam si mě nikdo nevšímal. A pak jsem si uvědomil, že tam je lidí za Západu mnohem víc. Tam už jsem nepůsobil tak exoticky.

Vyprávěl Seung Sahn Soen Sa Nim často příběhy ze svého mládí?

Ne. Když jsme se ho na něco zeptali, odpověděl, ale jen tak sám od sebe o svém dětství nemluvil.

Jako mladý muž byl málem odsouzen k smrti…

Ano, znám ten příběh. Dočetl jsem se o tom v jedné knize.

Jenom dočetl? On vám o tom nikdy nevyprávěl?

Ne, protože jsem se ho neptal. Ale Stephen Mitchell, který byl redaktorem jeho první knihy Odklepávání popela na Buddhu, se na jeho život zeptal a Dae Soen Sa Nim mu o tom vyprávěl.

Překvapilo vás, co jste se dočetl?

Ne. Ale je to velmi dobrý a inspirující příběh. Byl tak mladý a už toho v praxi tolik dosáhl.

Později jste se stal učitelem sám.

Myslím, že to bylo v roce 1984. To znamená po dvanácti letech praxe se Seung Sahn sunimem. Dohromady jsem tehdy praktikoval čtrnáct let.

Chtěl jste se stát učitelem?

Ano, chtěl. Ale v určitém momentě tohle chtění zmizelo. A pak jsem se jím stal. Když mi předával inka, bylo mi to už jedno. Požádal mě. Já na tom nijak netrval. O nic jsem nežádal. Nepřipadalo mi to důležité.

Rád vyprávíte historky o rabínech. Máte sám židovské předky?

Historky o rabínech vyprávím proto, že jsou velmi dobré. Mám je rád. Krom toho vyprávím súfijské příběhy a také nemám žádnou vazbu na islám ani súfismus. Čtu a často vyprávím i některé příhody z novin, i ty používám jako učení. Jsou to dobré, hezké lidské příběhy, které mají nějaké důležité sdělení, nějaké poselství. Židovské historky pocházejí ze sbírky vydané v Polsku – jmenuje se „Židovská moudrost“. Je to sbírka plná humoru. Když jsem ji kdysi četl, bylo tam pár příběhů, které mi utkvěly. To už je dávno. Dávno předtím, než jsem vůbec tušil, že existuje něco takového jako zen. Ale když jsem začal praktikovat – a začal jsem chápat, o čem tato praxe je – vytanuly mi tyto příběhy znovu. Ale o židovské tradici toho vlastně tak moc nevím. V tomhle opravdu nemám přehled.

5.4  Zdraví a humor

Někdo se o své zdraví nestará, a přesto se dožije vysokého věku. Jiný sportuje a živí se jen syrovou zeleninou, a přece onemocní a zemře mladý. Své karmě často nerozumíme – proč se nám něco děje, a jiným lidem ne. A vlastně tomu ani nemusíme dokonale rozumět – ať už jsou důvody našeho fyzického stavu jakékoli, měli bychom je spíš strávit a použít ve svém životě. Nejdůležitější je, co děláme právě teď. Wu Bong Soen Sa Nim měl po několika letech praxe vážné zdravotní problémy, hlavně se srdcem. V mládí mu bylo dokonce řečeno, že do půl roku zemře. Ale on se nebál, ani nebyl vyvedený z míry – vzal to jako fakt a prostě v praxi pokračoval dál. Díky tomuto přístupu tu s námi stále je a předává dál své učení, podobaje se kameni visícímu nad propastí, který už měl tisíckrát spadnout a stále vzdoruje veškerým fyzikálním zákonům.

Co znamenají vaše zdravotní problémy?

Vážné problémy jsem začal mít po několika letech praxe. Prostě byly tu. Měl jsem se z nich něco naučit.

Objevilo se to tak, jako se během praxe objevují jiní démoni?

Nevnímal jsem to jako démony. Tyhle potíže nejsou na překážku. Je to jen určité učení o pomíjivosti. Nic špatného na tom není. Prostě nová zkušenost. Vzpomínám si, když jsem byl v nemocnici a můj bratr přišel s tím, že mu doktoři řekli, že do půl roku umřu – respektive že je to velmi pravděpodobné – jak jsem si tehdy řekl: „Tak jo. Něco nového, na co se můžu těšit.“ Jediná věc, která mě tehdy trápila, byla moje matka. Bylo mi jí líto. Říkal jsem si, že by bylo lepší, kdyby z nás dvou umřela první. Když umřu až po ní, bude to v pohodě.

Měl jste ze smrti strach?

Ne. Jednou, když jsem byl ještě malé dítě, jsem se začal ve vodě topit a myslel jsem si, že se utopím. Pamatuji si, že jsem byl v tu chvíli velice zvědavý. Jaké to asi je? Jaké to bude – když umřu? Nezpanikařil jsem. Vlastně jsem byl docela v klidu. A to jsem tehdy neměl o nějaké praxi ani tušení. Pro mě to bylo, asi jako když si dítě čte o nějakých exotických místech a chce se tam podívat. Tak jsem to vnímal.

Ale život vás bavil, ne?

Ano, většinou ano. Když jsem byl mladý, přemýšlel jsem jednu dobu o sebevraždě. Ale jinak jsem si život většinou užíval.

Zdá se, že máte zvláštní smysl pro humor. I humor je součástí vaší praxe.

Nevím, o jakém humoru tu mluvíš. Spousta lidí se ráda směje. Já taky. Je fajn být veselý. Nedávno jsem měl přednášku v Hong Kongu. Byla o tom, jak zacházet s emocemi. Na začátku té řeči jsem řekl: za celou dobu, co učím, se mi nikdy nezdálo, že by emoce byly pro někoho problém. Za celou tu dobu mi nikdo nevolal, ani nepsal, ani se se mnou nesetkal, aby mi řekl: „Pomozte mi, prosím, mám strašnou radost a nevím, co s tím…“ To nikdo nikdy neudělal. To jenom určité druhy emocí, jak se zdá, bývají problém. Třeba strach, žárlivost, vztek – s takovými věcmi si někdy nevíme v životě rady a hledáme nějakou pomoc. Ale nikdo nikdy neřekl: „Já jsem tak šťastný, že pokud mi nepomůžete, zabiju se.“ To nikdo nikdy neudělal. Lidé se rádi smějí.

Někteří vaši studenti řekli, že v ně vkládáte velkou důvěru. Čím to?

Ano, mám velkou důvěru v jejich pravé já. To je pravda. Ale většinou to znamená hlavně to, že s lidmi nejednám, jako by byli malí. Nevnímám je jako děti. Jsou dospělí. A dospělí jsou zodpovědní za svůj život. A i když dělají chyby, i když udělají něco špatně, je to jejich život, jejich praxe, jejich zkušenost.

Choval jste se takhle i ke svým dětem?

Ne – děti jsou děti. Nejsou dospělí. Rozumíš, co tím myslím? Ale teď už moje děti dospělé jsou, tak doufám, že dokážu stejným způsobem přistupovat i k nim.  

5.5  Síla praxe

Wu Bong Soen Sa Nim rád zdůrazňuje, že věří v sílu praxe. To znamená: jako zenový student nemusíš v nic věřit – ani v Buddhu, ani ve slavného zenového mistra a už vůbec ne ve svou školu či tradici. Ale potřebuješ velkou dávku důvěry a víry v to, co děláš – právě teď, ve své praxi, ať už se to skládá z čehokoli. Nejdůležitější je – pokud ses jednou rozhodl pro nějakou speciální formu praxe, neměň ji. Možná máš dneska rád poklony nebo zpěvy, ale zítra budeš dělat něco jiného – to nefunguje. Drž se forem, které ti jednou někdo poradil, bez ohledu na to, jestli zrovna svítí slunce, nebo prší. Jenom tak můžeš pochopit, co je to opravdová praxe.

Když se před vámi objeví mladý student, vidíte, co z něj jednou bude?

Ne. Nechci budit zdání, že mám nějaké magické schopnosti. Ale dokážu vidět, když má někdo nějaký potenciál. Nevím, co se stane. Neznám budoucnost. Vždycky záleží hlavně na tom konkrétním člověku a jeho praxi. Pokud nějaký potenciál má, myslím, že ho dokážu vycítit. Ale i když ho vycítit nedokážu, neznamená to, že tam není. Já doopravdy věřím v sílu praxe. Když ji děláte, znamená to, že jednou ji budete schopni dělat doopravdy. A dokázat to doopravdy dělat – přesně o tom to celé je.

Často říkáte, že důvěřujete své praxi. Z čeho tato důvěra pramení?

Částečně z mé vlastní zkušenosti. Pracuju s lidmi a vidím, jak to funguje. Nejsem zase tak starý, ale přece jen – formálně vyučuji už od roku 1984, tedy už 27 let, a to už je docela dost zkušeností. Krom toho se účastním různých dalších aktivit souvisejících s dharmou a sanghou a vidím, jak praktikují jiní – ne nutně jako učitel, spíš jako žák – a to už je 41 let. A pak jsou tu zkušenosti z celého mého dosavadního života – 60 let (z toho 41 se sanghou). To je už pěkná hromada zkušeností. Odtud pochází moje důvěra v praxi. Vidím, jak lidi mění.

Liší se nějak životní zkušenosti od zkušeností z meditační praxe?

Pokud praktikujete, pak ne. Žádný rozdíl. Jestliže nepraktikujete, rozdíl tady je.

Umíte si představit lidi, kteří nikdy nedělali žádnou formální praxi, ale mají spoustu životních zkušeností a dosáhnou osvícení?

Ano, viděl jsem takové. Setkal jsem se s lidmi, kteří byli velmi moudří. Nikdy nedělali žádnou formální praxi – ale vlastně praktikovali, jen ne tak jako my. Jednou jsem se s někým takovým setkal v Polsku. Byl to velmi starý muž. A já jsem měl pocit – tý jo, to je zenový mistr! Jenom to neví. Neví, co je to zen. Je katolík. Celý život jím byl. Bylo však zjevné, že měl v životě určitou míru disciplíny, nějakou formu praxe. A dnes už je starý. Co dělal? Každý den vyšel ven, sedl si a pozoroval krajinu. Když jsme se spolu bavili, zjistil jsem, že prožil hodně radosti a že tato radost se příliš neliší od radosti, jež se objevuje během praxe. On tuto radost zažil, třebaže nikdy nepraktikoval – tedy ne naši cestu. Myslím, že to je životní moudrost. Dokázal strávit veškerou svou životní zkušenost a tím přišla i tato neobvyklá moudrost. Byl to velmi laskavý, milující člověk, v jehož srdci bylo plno radosti a on ji velice rád sdílel s každým, kdo se s ním dal do řeči. A když mluvil o životě – strávil jsem tam jeden týden a každý den jsme si chvíli povídali – když mluvil o životě, o lidech, o filozofii, bylo to vždycky jako zenová řeč.

Mluvil jste o účincích praxe na lidi. A přece byla spousta těch, kteří praktikovali pět či deset let a pak to vzdali. Copak jim praxe žádný výsledek nepřinesla?

Ano, tato kontrolující mysl se obvykle objeví a oni pak dříve či později pocítí frustraci. Protože měli nějaká očekávání, mělo se objevit něco zvláštního. A oni pořád nic takového necítili, a tak toho nakonec nechali.

Jak se zbavit svých očekávání?

Prostě je nevytvářet.

To zní jednoduše.

Ano, ale je to ten nejlepší způsob. Jiná řeč, kterou jsem pronesl v Hong Kongu, se jmenovala „Udržování jasné mysli v dnešním hektickém světě“. Mluvil jsem při ní o různých překážkách a mezi nimi jsem zmínil také tuto kontrolující mysl. Dae Soen Sa Nim, když u někoho takovouto mysl viděl, dal takovému člověku většinou nějakou speciální praxi. Třeba hodně poklon, nebo zpěvů. Můj přístup je trochu jiný – prostě to nedělej.

Na konci kóanového rozhovoru obvykle říkáte „Je potřeba víc praktikovat.“ Co to znamená – víc praktikovat? Víc sezení?

Co děláš právě teď?

Mluvím s vámi.

Správně. Víc praktikovat znamená, že dokážeš udržet tuto mysl.

6.  Střípky moudrosti

6.1  Matematika nevím

Naše praxe není o osvícení, není o satori. Naše praxe znamená pomáhat druhým. To je to nejdůležitější. Osvícení není pro nás. Satori není pro nás. Proto na něj v naší praxi neklademe příliš velký důraz.

Můj učitel mi jednou řekl: „Ty jsi matematik a matematici mají rádi vzorečky. Mám takový vzoreček pro osvícení – chtěl bys ho znát?“ „Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Jsem matematik, takže bych ho znal moc rád!“ On řekl: „Správný směr + úsilí = osvícení“.

Co je správný směr? Správný směr vlastně nemá s osvícením nic společného. Správný směr znamená „pro druhé“. Úsilí znamená, že to děláte. Už to je osvícení, je to jasné? Naše zenová praxe znamená udržovat nevím.

Jste-li vědec, je pro vás toto nevím zásadní věc. Všichni máme nějaké porozumění. Problém spočívá v tom, že toto porozumění je naším obzorem. Za tento obzor pak někdy není možné pohlédnout. Jestliže však máte velkou otázku „Co jsem?“ nebo „Co je to?“, objeví se nevím. Toto nevím je hrozně hloupé – není v něm žádná myšlenka, představa ani obzor. To znamená, že je možné cokoli. Tehdy může vaše intuice růst. Tehdy se také může objevit něco, čemu říkám génius. Pokud jste vědec, je tohle velice důležité – jsme-li připoutaní ke svému porozumění, nová myšlenka či nápad se nemohou objevit. K tomu se vztahuje jeden skvělý příběh z mého života.

Kdysi jsem žil v centru, které se jmenovalo Zenové centrum v Providence (ve Spojených státech), a toto centrum bylo blízko Brown University, kterou jsem vystudoval. Jednou se v našem centru objevil nový student; chodil pak pravidelně každé ráno a večer. Někdo mi řekl, že je absolventem Brown University a že dělá doktorát z aplikované matematiky. Já jsem dělal čistou matematiku, on aplikovanou – ale pořád je to matematika. Proto jsem se rozhodl, že se s ním seznámím.

Měl velmi dobrý sluch, proto si všiml mého přízvuku a zeptal se mě, jestli náhodou nejsem Polák. „Ano,“ odpověděl jsem, a on se mnou začal mluvit polsky. Ukázalo se, že se také narodil v Polsku a byl vychován v Německu a že teď dokončuje svá studia ve Spojených státech. Stali se z nás dobří přátelé.

Chodil každý den, až pak jednoho dne zmizel. Dva týdny jsme ho neviděli, a tak jsem se ho vydal hledat. Když jsem ho našel, vysvětlil mi, co se stalo. Na Brown University to funguje tak, že všichni absolventi, a zejména doktorandi, mají nějakého konzultanta. Ten jim zpravidla pomáhá vybrat téma dizertace. Jeho konzultant mu řekl: „Protože jsi Polák, mám tu jeden skvělý nápad. Existuje příklad, s nímž přišel jeden slavný polský matematik. Myslel si, že existuje řešení, ale za celý svůj život jej nedokázal najít – alespoň nenapsal nic, co by nasvědčovalo tomu, že by nějaké řešení našel. A v uplynulých dvaceti letech se o to pokoušelo i mnoho jiných matematiků, ale ani oni nic nenašli. Ty jsi Polák jako on – proč nezkusíš něco najít a něco zajímavého z toho získat? Tak jako tak, na dizertaci je to dost dobré téma!“

Můj kamarád si nad tím lámal hlavu, ale nepřišel na nic, jak by se to dalo vyřešit. Vlastně se hlavně soustředil na praxi. Pak se mu jedné noci zdál sen. V tomto snu se mu zjevil onen matematický příklad a spolu s ním i jeho řešení. Okamžitě se probudil a zapsal si to. Čtrnáct dní nevyšel z pokoje, nechal si donášet jídlo a pořád hledal, kde je v tom řešení nějaká chyba. Něco musí být špatně. Ale hledal dva týdny a žádnou chybu neobjevil. V té době jsem s ním mluvil a on to pak ukázal svému učiteli a ani ten nedokázal najít žádnou chybu. Tak se z toho stala jeho doktorská práce. Viděl jsem ji – měla pouhé dvě stránky! A jeho nesmírně proslavila. To je příběh o nevím.

6.2  O důležitosti praxe

Nedávno jsem listoval knihou jednoho duchovního učitele. Zdálo se, že jeho hlavním argumentem je, že všechna náboženská učení a praxe jsou zcela nepodstatné, protože každé z nich už „to“ má.

To je téměř jako zenové učení, až na to, že takovéto porozumění samo o sobě nikomu nepomůže. Je velmi důležité převést toto porozumění do života. A k tomu je třeba praktikovat. Naše praxe sama o sobě není ničím zvláštním – znamená jen udržovat jasnou mysl a pomáhat ostatním.

Způsobů jak praktikovat existuje mnoho, ale praxe se sanghou – společná akce – je tím nejsilnějším. Nutí nás postavit se čelem své vlastní omezenosti, což nám pak pomáhá tuto omezenost překonávat. V Sútře srdce se říká: „Bódhisattva závisí na pradžňá parámitě, mysl není překážkou, bez překážek není strachu.“

Toto „není strachu“ je naším lidským dědictvím. Jestli se vám líbí, zahoďte všechno myšlení, zahoďte všechno líbí a nelíbí, zahoďte i to nejhlubší porozumění.

Jaký je potom správný úkol v tomto okamžiku?

6.3  Probuďte se

Na život nám nikdo záruku nedá. Takže pokud vám něco přijde užitečné, použijte to právě teď. Nemůžeme dosáhnout minulé mysli. Nemůžeme dosáhnout přítomné mysli. Řeknete-li „přítomnost“, už to není přítomnost, už je to pryč. Pokud tento okamžik ztratíte, už nikdy ho nezískáte zpět.

Následujeme Buddhův příklad. Slovo „buddha“ znamená „probuzený“. Pokud směřujete k probuzení, zítra je příliš pozdě. Za hodinu už je také příliš pozdě. Dokonce i jednu jedinou vteřinu od tohoto okamžiku už je příliš pozdě. Probuďte se právě teď. Doufám, že každý z vás bude v životě správně praktikovat a dosáhne tohoto probuzení. A pak je velice důležité udělat ještě jeden krok: použít toto probuzení k tomu, abychom pomohli všem bytostem.

6.4  Porozumět tomu a pak to dělat

Nedávno mi jeden přítel při své řeči dharmy připomněl zajímavou postavu z historie zenu. Tento zenový mistr proslul svým jasným a jednoduchým učením, ještě víc snad ale svým neobvyklým životem. Je znám jako „ptačí mnich“, neboť žil na stromě a byl ve všem, i v těch nejzákladnějších potřebách, zcela závislý na svých žácích. Jednou se za ním vypravil velký buddhistický učenec ze sousední provincie. Byl to starý osmdesátiletý mnich, dokonale obeznámený se všemi hlavními buddhistickými spisy a všemi komentáři k nim. Toužil poznat někoho, kdo, ač zdaleka ne tak vzdělaný, je ještě slavnější než on sám. Přišel tedy k zenovému mistrovi a požádal ho o výklad učení. „Ptačí mnich“ odpověděl: „Nedělej zlo, konej dobro.“ Učenec dotčeně poznamenal, že tak jednoduché učení by pochopilo i čtyřleté dítě. Na to zenový mistr řekl: „Pravda, i čtyřleté dítě tomu rozumí, a přece to ani osmdesátiletý stařec nedokáže.“

Zenové učení je velmi jednoduché a velmi jasné. Chceme-li s ním někoho seznámit, můžeme ho zformulovat také jako „Nedělej zlo, konej dobro“. Nicméně pouhé porozumění tomuto principu, ba dokonce ani víra v něj a touha jej dosáhnout nám samy o sobě k jeho dosažení nepomohou. Musíme praktikovat. Dobře to ukazuje například válka v Perském zálivu. Oba prezidenti, jak americký, tak irácký, vyjádřili v televizním interview ještě před vypuknutím konfliktu svůj odpor k válce a svou podporu najít mírové řešení. Také lidé na ulici vyjadřovali do kamery naději, že konfliktu bude možné předejít. Potíž byla v tom, že Američané vnímali spor docela jinak než Iráčané; jejich vidění celé věci bylo výrazně odlišné. Dokud však na svých názorech a myšlenkách lpíme, musíme stále čelit rozporu mezi tím, co si myslíme, a tím, jak jednáme. Pouze tehdy, dokážeme-li se tohoto „já, můj, mně“ vzdát, pouze tehdy se může objevit „správná myšlenka“ a „správný názor“. Tedy „myšlenka bódhisattvy“ – myšlenka, která je pro všechny bytosti, ne jenom pro mou rodinu, stát či jen pro lidstvo; také pro zvířata, stromy, vodu, vzduch, pro celý tento svět. Jinými slovy to také znamená, že bez „já, můj, mně“ není žádné oddělení – žádná zeď mezi naším porozuměním a naším jednáním.

Toto odetínání „já, můj, mně“ nás přivádí zpátky k otázce praxe. Jako u jakékoli jiné snahy, pomocí níž hledáme nějakou dokonalost, je ze všeho nejdůležitější ji dělat – praktikovat. Nestačí pochopit, že onen stav bez „já“, který jsem právě popsal, je naším přirozeným stavem, naším přirozeným dědictvím. Nestačí porozumět, že každý je ve své podstatě osvícenou bytostí, „buddhou“. Je třeba udělat ještě poslední, velmi důležitý krok. Musíme přijmout toto porozumění zcela za své, musíme ho zcela dosáhnout. To je důvod, proč potřebujeme zenová centra, ústraní a učitele. Proto je kromě naší individuální každodenní praxe důležitá ještě pravidelná praxe formální. Hlavním smyslem řečí dharmy a textů, jako je tento, je vlastně podpořit lidi, aby praktikovali.

A nakonec se zeptejte – dává to celé smysl? Pokud ano, tak to prostě dělejte.

Stanovte si nějakou pravidelnou denní praxi. Snažte se pravidelně praktikovat s dalšími členy sanghy, zúčastňujte se pravidelně intenzivních ústraní, snažte se pravidelně chodit na řeči dharmy. To všechno vaší praxi pomůže, a vaše účast a energie zase pomůže ostatním.

6.5  Toto je jediný okamžik, který máme

Jedna z věcí, která nám není v každodenním životě někdy příliš jasná a kterou si mnohdy uvědomíme, až když se na tento život podíváme zblízka, přemýšlíme o něm a snažíme se ho nějak analyzovat, je, že v něm vlastně není příliš mnoho „podstatných“ událostí – těch, které by měly nějaký velký význam či důležitost. Většina našeho života se, okamžik za okamžikem, skládá z velmi všedních úkolů, ze spousty drobných věcí a činností.

Většinou se k tomu stavíme tak – lze v tom vidět jistou lidskou nedokonalost – že těmto drobným věcem nevěnujeme velkou pozornost. Ale i tyto drobné věci jsou důležité.

Zmínil bych se na tomto místě o tom, jak vzniká kamenná lavina. Když začneme pátrat po příčině laviny, často zjistíme, že ji způsobil docela nepatrný děj. Možná jen někdo promluvil příliš hlasitě, to uvolnilo malý kamínek a ten uvolnil větší kamínek a tak to šlo dál a dál. Jediná drobná věc, sama o sobě zcela nepatrná, získává postupně řetězem dalších událostí na významu a nakonec může mít obrovský dopad.

Svým způsobem to tak funguje i v naší praxi. Její sílu si často neuvědomujeme. Jeden den, jedno ústraní, prostě se tady v neděli ráno sejdeme a děláme to, co děláme. Jaký to má význam? V této chvíli tomu nerozumíme.

Zen nás učí důležité a nedůležité nerozlišovat. Říká však, že máme být na své cestě životem okamžik za okamžikem pozorní – odevzdat se tomuto okamžiku úplně, na sto procent. Nezáleží na tom, je-li to důležitý moment, nebo ne – je to ten jediný, který máme.

To bych chtěl zdůraznit: že to jediné, co doopravdy máme, je tento okamžik. Minulosti se už nelze znovu dotknout. Budoucnost nedokážeme uchopit. A ve chvíli, kdy se budeme snažit zachytit přítomnost, už bude také pryč.

6.6  Tento okamžik je naším učitelem

Jak už jsem se zmínil na začátku dnešní řeči: ať už se v životě ocitneme kdekoli a děláme cokoli, právě tato situace je naším učitelem. Nejdůležitější je vždy naše mysl „nevím“. Totéž platí, když přijdeme za učitelem, od kterého něco potřebujeme. Mnohem důležitější než jeho ostrá a přesně mířená slova je naše vlastní upřímnost a otevřenost.

Povím vám jeden příběh o korejském mnichovi, který se vyznačoval tím, že byl velmi hloupý. Nerozuměl žádné řeči dharmy, proto na ně nakonec přestal chodit; nerozuměl ani kóanům, přestal tedy chodit i na rozhovory. Dokonce i sezení v meditaci pro něj bylo těžké – myslel si, že i na to je příliš hloupý, a proto ani neseděl. Jediné, co v klášteře dělal, byla práce – nic jiného neuměl.

Jednoho dne přišel za svým učitelem a řekl: „Mistře, jsem strašně hloupý, můžete mi nějak pomoci, říct mi něco, co mé praxi pomůže?“ Mistr mu tedy jako hwadu, jako kóan, na kterém má pracovat, dal větu: „Mysl je Buddha.“ Jenže mnich byl doopravdy hloupý a místo toho slyšel: „Slaměná bota je Buddha“ – v korejštině znějí tyto dvě věty velmi podobně.

Návštěva u mistra mnicha velmi zmátla. Říkal si: „Takový těžký kóan! Jak bych ho jen mohl pochopit?“ Pokračoval ve své každodenní práci v klášteře, protože to byla jeho jediná praxe, tato otázka mu však stále vrtala v hlavě: „‚Slaměná bota je Buddha‘ – co to jen, u všech všudy, může znamenat?“

Až jednoho dne zakopl o někde o kámen a jeho bota kamsi odletěla. Tenkrát se boty skutečně vyráběly z trávy nebo ze slámy, proto nebyly příliš pevné. Mnichova bota dopadla na zem a rozpadla se. V tom okamžiku mnich dosáhl osvícení.

Byl nesmírně šťastný a hned utíkal za mistrem. Už zdálky volal: „Už tomu rozumím, už to mám!“ Mistr se zeptal: „Čemu rozumíš?“ Mnich vzal svou botu, praštil s ní mistra po hlavě a řekl: „Praskla mi bota.“ Mistr byl velmi šťastný.

Z toho je zřejmé, že nic zvláštního vlastně nepotřebujeme – žádné skvělé učení od velkého učitele. „Slaměná bota je Buddhou“ není zrovna ta nejgeniálnější věta na světě. To, co ve skutečnosti potřebujeme, je kultivovat tu otázku, ten oheň, který máme všichni v sobě; nenechat ho vyhasnout.

Veškerá moudrost už je tu – v tomto okamžiku, přímo před námi. Ať jsme kdekoli a děláme cokoli. To je náš učitel.

6.7  Migrace

[V zenu často] mluvíme o cestě. Před několika měsíci jsem viděl v Paříži jeden velice zajímavý film: jmenoval se Migrace na křídlech (Winged Migration). Je to velmi krásně natočený film, který sleduje různé druhy stěhovavých ptáků překonávajících velké vzdálenosti – některé druhy létají až 20 000 km.

Na této dlouhé pouti číhá na ptáky plno nebezpečí: lovci, bouře, znečištěné ovzduší… mnoho z nich proto také cestou zahyne. Ostatní se však nevzdávají a letí stále dál.

Vzpomněl jsem si u toho filmu na dobu, kdy jsem pobýval v zenovém centru v Providence. Dvakrát do roka se na tamějším jezírku objevil párek kanadských hus, aby si tu odpočal na své dlouhé cestě. Poprvé přiletěly, když jsem tam seděl své první kjolče. Uslyšeli jsme jejich křik a věděli jsme, že jaro už je za dveřmi. Na podzim se tu zastavily znovu – při své cestě na jih. Potom opakovaně přilétaly rok co rok, a pokud vím, žijí dosud.

Hlavním důvodem, proč tito ptáci podnikají svůj dlouhý a náročný let, je jejich vůle přežít. Musí se na něj vydat – potřebují potravu, aby přežili, a také chtějí na svět přivést potomstvo. Mohou mít i jiné důvody, ale vždy má jejich namáhavá cesta něco společného s šířením jejich druhu – se životem.

Napadlo mě, že naše praxe se této ptačí migraci v mnohém podobá. Když Buddha dosáhl osvícení, jeho první reakce byla: „Páni! Všechny bytosti jsou už osvícené, každá bytost je už Buddhou!“ A zpočátku neměl vůbec v úmyslu někoho něco učit. Říká se, že za ním tehdy přišel Bráhma a mnoho dalších bohů a chtěli, aby je učil. Podařilo se jim ho přesvědčit – a Buddha začal šířit dharmu. Uvědomil si totiž, že všechny bytosti sice mají buddhovskou podstatu, žijí však ve snu a z tohoto snu se musí probudit. Slovo „Buddha“ ostatně znamená „probuzený“. Dokud v tomto snu touhy, hněvu a nevědomosti zůstáváme, nežijeme doopravdy. Někdy v té souvislosti používám výraz „chodící mrtvola“. Všichni věříme, že žijeme, to však není skutečný život – vlastně je to spíš určitý druh smrti. Teprve když se probudíme, žijeme doopravdy. V tom se tedy naše duchovní cesta podobá cestě stěhovavých ptáků. Je to hledání života.

Chceme-li najít svou pravou přirozenost, měli bychom ve své vnitřní pouti pokračovat stejně oddaně a neúnavně. I zde na nás číhají mnohá nebezpečí a někdy to vyžaduje opravdu velké úsilí.

Další zajímavou paralelou je, že všechny tyto ptačí cesty končí tam, kde začínaly. Ať už ptáci letí kousek, nebo třeba až na druhý konec světa, vždy se nakonec vrátí do místa, ze kterého původně vyletěli: na začátek. Stejné je to i s naší cestou – její konec je vždy na jejím začátku. Občas, když někdo začíná se zenem, myslí si, kolik toho starší studenti už vědí a kolik už mají zkušeností. Ale právě to je pro starší praktikující obrovská výzva – dokázat si udržet onu mysl začátečníka, se kterou přicházejí nováčci.

Takže pokud jste tady noví, máte oproti ostatním velkou výhodu. Jednoho dne však budete mezi ně patřit i vy. A budete stát před stejným problémem jako oni: už tomu budete rozumět příliš, budete moc chytří. Bude před vámi stejná výzva: dokázat se vrátit zpátky do bodu, ve kterém jste byli kdysi před lety.

Každý, kdo sem přijde poprvé, má v sobě nějakou otázku. Starší studenti však v sobě někdy nechají tento vnitřní oheň vyhasnout. Je však velice důležité, abychom ho nikdy vyhasnout nenechali. Všichni se musíme vrátit zpátky k velké otázce: Co jsem?

Dokud to není jasné, dokud nevíte, pouze udržujte toto nevím. Pak váš oheň nikdy nevyhasne. Pak budete stále růst a jednoho dne tento oheň úplně spálí i poslední zbytek „já, můj, mě“. To je to, čemu Buddha říkal „osvícení“. Ale tento okamžik, kterému říkáme „osvícení“, je teprve začátek naší praxe.

Tento svět je velmi komplikovaný. Je plný utrpení a problémů. Nepraktikujeme proto, abychom získali něco pro sebe – vše, co získáme, musíme použít k tomu, abychom pomohli druhým. Jakékoli dosažení má smysl teprve tehdy, když je převedeno do života, když je použito v praxi.

Proto doufám, že my všichni, kdo tu dnes jsme, budeme udržovat toto nevím, okamžik za okamžikem, úplně ho dosáhneme a použijeme ho ve prospěch všech bytostí.

Doufám, že se tu zase někdy sejdeme. Nejen proto, abychom o praxi mluvili, ale abychom spolu také skutečně praktikovali.

Děkuji vám za pozornost.

6.8  Pravá láska a soucit

Pravá láska a soucit nezávisejí na žádném pocitu, dokonce ani na pocitu pravé lásky a soucitu.

Povím vám krátký příběh. V době, kdy jsem studoval na Brown University, existovala mezi univerzitou a Školou designu v Rhode Island, což byla prominentní umělecká škola, dohoda: studenti mohli navštěvovat kurzy na kterékoli z nich bez placení a jejich práce v daném kurzu byla druhou, domovskou školou uznána jako rovnocenná. Já jsem této dohody využil a absolvoval jsem na umělecké škole dva kurzy malování. Můj učitel byl přední newyorský umělec, výrazná osobnost, zároveň však i moudrý člověk, který stál oběma nohama na zemi, jak se záhy ukáže.

Jednou jsme byli v ateliéru, já jsem stál vedle svého stojanu a neměl sebemenší představu o tom, co budu malovat. Díval jsem se na modelku před námi, ale žádná inspirace nepřišla. Podíval jsem se na ostatní studenty, měli plné ruce práce, ale inspirace nikde. Byl jsem úplně ochromený a nebyl jsem schopen malovat. Učitel chodil mezi studenty, kriticky komentoval jejich práci a každého povzbuzoval. Nakonec se objevil u mě, podíval se na prázdné plátno na stojanu a zeptal se: „Co se děje?“

Pozorně vyslechl můj výklad o tom, jak čekám, až se objeví nějaký nápad, a pak řekl: „Jacobe, vezmi štětec!“ Poté řekl: „Namoč ho do barvy!“ A pak: „Maluj!“ Když jsem začal náhodně malovat na plátno, poklepal mi na záda a řekl: „Inspirace je v malování, ne v čekání.“ A opravdu – toho dne jsem vytvořil dobrý obraz.

Stejné je to s láskou a soucitem. Nečekejte na nějaký zvláštní pocit. Prostě to udělejte. Představte si, že jste učitelé. Jako každá lidská bytost budete na děti emocionálně reagovat; nejspíš jinak na ty, které se k vám chovají hezky, a jinak k dětem, které zlobí. Určitě budete mít některé radši než jiné. Když budou psát písemku a váš oblíbenec udělá deset chyb a největší spratek ve třídě udělá deset chyb – dáte každému z nich jinou známku? Ne. A to je správné. To je pravá láska a soucit, které nezávisejí na „mám rád“ a „nemám rád“.

Prostě se rozhodněte a pak to zkoušejte a zkoušejte. Nekontrolujte své pocity. Nekontrolujte své porozumění. Umíte plavat? Ano, to je fajn. Uměli jste plavat, když jste poprvé vlezli do vody? Co se tedy stalo mezi okamžikem, kdy jste plavat neuměli, a kdy už ano? Správně: museli jste trénovat. Stejné je to se záchranou všech bytostí. Rozhodněte se pro to, pak to zkoušejte a zkoušejte, a jednoho dne toho dosáhnete.

6.9  Žádná stopa, nic zvláštního

Často říkáváme, že zen není nic zvláštního.

Jednoho dne se čtvrtý patriarcha doslechl, že na nějaké hoře je jeden neobyčejný praktikující, a rozhodl se jej vyhledat. Na té hoře stál jakýsi klášter, patriarcha šel tedy nejprve tam a ptal se, jestli tam nemají nějakého nového mnicha.

„No, máme tady mnichy,“ řekli mu. „Ale netušíme, co máš na mysli – ptáš se na nějakého skutečného mnicha? Kus nad klášterem stojí poustevna, kde žije a intenzivně praktikuje jeden mnich-poustevník. Možná je to ten, koho hledáš.“

Čtvrtému patriarchovi se zdálo, že by to tak mohlo být, pokračoval tedy dál, až dorazil do poustevny. Mnich, který tam praktikoval, byl mnichem už velmi dlouho a jako poustevník žil už mnoho let. Měl v sobě cosi neobyčejného, sama od sebe k němu totiž přicházela zvířata. Byli tam ptáci, tygři, vlci, všechna tahle zvířata byla kolem poustevny, ale navzájem spolu nebojovala.

Když se čtvrtý patriarcha objevil, poustevník řekl, že udělá čaj. V tu chvíli jeden z tygrů zařval a čtvrtý patriarcha se lekl. Poustevník se na něj podíval a řekl: „Hmm, pořád to ještě máš.“ A šel uvařit čaj. Zatímco připravoval čaj, čtvrtý patriarcha vyndal ze svého rance štětec a nakreslil na poustevníkovo sedátko symbol pro Buddhu. Když se poustevník vrátil s čajem a chystal se usednout, všiml si slova „Buddha“ a polekaně vyskočil.

Čtvrtý patriarcha řekl: „Hmm, jak vidím, pořád to ještě máš.“ Od té chvíle už prý ptáci ani zvířata poustevníka nenavštěvovali. Poustevník se stal žákem čtvrtého patriarchy a poté velkým zenovým mistrem, po jeho osvícení však už nebylo ani stopy.

To je slavný příběh na téma nezávislosti – vždycky máme totiž tendenci po něčem chňapnout, něčeho se chytat. A když přemýšlíme sami o sobě, obvykle se nějak vnímáme a chceme, aby nás nějak vnímali ostatní (ne nutně tak, jak se vnímáme sami, ale tak, aby si mysleli, jak jsme úžasní). Je to báječný pocit, když na někoho udělá dojem, jak jsme moudří, osvícení nebo něco podobného. Jinými slovy: lidé jsou rádi něčím zvláštní, neobyčejní. Je to velice uklidňující – být něčím zvláštní. Ale jakmile chceme být zvláštní, v tom okamžiku začínáme být na něčem závislí. Když čtvrtý patriarcha namaloval znak znamenající „Buddha“, byl poustevník stále ještě připoutaný k nějaké představě o Buddhovi. Na Buddhu se přece sedat nemá.

Po tomto setkání se v něm však cosi zlomilo. Něčemu porozuměl, a od té doby už nikdy nebyl zvláštní. Ptáci i zvířata ho však opustili – ztratil totiž svou svatost. Přestal být svatým, neboli – stal se zcela nezávislým. A nikdy už po sobě nezanechal žádnou stopu.

6.10  Bolest při praxi

Během formální praxe můžeme zažít dva druhy bolesti. Pokud vás bolí tělo, není to takový problém – když vás bolí záda, můžete vstát; pokud potřebujete, můžete sedět na židli… to je v pořádku.

Mnohem horší problém je bolest mysli. Někdy lidi sedí a jejich tělo je v pohodě. Jsou to třeba starší studenti, kteří vydrží hodinu, dvě – žádný problém. Ale uvnitř je hodně bolesti: emoce, špatné myšlenky. Pak se objeví nějaká myšlenka, třeba: „Proč to hlavnímu učiteli dharmy dneska tak trvá? Sezení už mělo skončit!“ Nebo: „Proč tohle vlastně dělám? Vždyť já nechci!“

A pak může být při sezení ještě další problém, a ten je ještě horší. Sezení je v pohodě, tělo nebolí, mysl taky nebolí – jenom spím, pořád spím. To je opravdu vážné. Sedíte a po chvíli slyšíte úder čugpi a divíte se: „Co se stalo? Co se tu těch třicet minut dělo? Nevím…“ To je velmi těžké. Je velmi obtížné tenhle problém překonat. Je to boj.

Bolest zad není tak hrozná. Ano, držíte páteř rovně a uvolníte se, prostě se jen uvolníte, jediné napětí je tady. OK? Po čase tahle bolest zmizí. Když půjdete na dlouhé ústraní, bolest zmizí. Než jsem absolvoval své první stodenní ústraní, jsem měl spoustu problémů se zády. První dva týdny byly peklo. Hrozně to bolelo. Ale po dvou týdnech byla bolest najednou pryč.

6.11  Rozhovor

Kóanové rozhovory jsou v naší škole klíčovou součástí výcviku. Zatímco forma a obsah rozhovoru závisejí zcela na konkrétním studentovi a stylu učitele, který s ním rozhovor vede, jejich smysl je vždy stejný – pomáhat studentovi poznávat své silné a slabé stránky. Není příliš užitečné – a ani dost dobře možné – posuzovat vlastní praxi, její kvalitu je však možné si uvědomit právě při rozhovoru.

Ke kóanovému rozhovoru existuje přístup „správně nebo špatně“. Pro toho, kdo je připoutaný ke „správnosti“, k tomu, že na kóan musí odpovědět správně, aby ukázal, jak je silný a jak čistá je jeho mysl, pro toho je kóanový rozhovor opravdu tvrdým oříškem. Právě z této touhy odpovědět správně, nedat najevo svou slabost a utajit svá temná zákoutí pramení náš strach. Není snadné umět dělat chyby, nebát se být hloupý, a ještě k tomu to neposuzovat a zkoušet to znovu a znovu stále dokola. Někteří zenoví studenti se tomu snaží vyhnout tím, že na rozhovory prostě nechodí. A pak je tu opačný, stejně extrémní případ, který naší praxi také příliš nepomáhá a který se vyznačuje nezdravou fascinací kóany a rozhovory. Obzvlášť škodlivé je to u člověka, jehož praxe se celá točí právě kolem řešení kóanů. Takový student zapomíná, že bez stálého plamene „nevím“, bez vytrvalého úsilí se tyto rozhovory a odpovědi na kóany nemohou propojit se životem, a jsou proto docela zbytečné.

Kóanový rozhovor je velice důležitý, ale pouze jako součást praxe. Je-li použit správně, bez vyhýbání a bez fascinace, je to velice silný nástroj, který pomáhá jak studentovi, tak i učiteli. Dokáže klíčovým způsobem propojit meditaci s naším životem. Je to taková laboratoř, kde si můžeme bezpečně otestovat svou praxi nad ohněm. Kóanové situace v rozhovorech bývají velice prosté a i když uděláme chybu, nic zásadního z toho ještě nevyplývá. Život už nám zpravidla tak snadno neodpouští a také situace jsou leckdy mnohem složitější a plné nuancí. Onen gordický uzel, který takové situace představují, však rozseknout lze a právě kóan a rozhovor s učitelem nás to mohou naučit.  

6.12  Používání kóanu

Chtěl bych něco říct ke kóanům, protože to je praxe, která je typická právě pro zen. Existuje mnoho buddhistických škol a ty mají leccos společného, pokud jde o směr a učení – a samozřejmě mají také svá specifika, která jsou pro ně charakteristická. V zenové tradici patří mezi tato specifika kóanová praxe. Pokud jste někdy četli nějakou populární zenovou literaturu (a teď nemám na mysli slavnou zenovou literaturu, spíš její zpopularizovanou část, kterou čte veřejnost – něco jako pop v hudbě), najdete v ní zmínky o kóanech a vždycky něco jako třeba: „Jak zní tlesknutí jedné ruky?“ V populární zenové literatuře je to slavný kóan.

Kóanem může být například výměna mezi dvěma mistry, nebo mezi učitelem a žákem, nebo dokonce i jen popis nějaké situace. To, co je na této výměně či popisu situace zvláštní, je její neúplnost – buď je v něčem neúplná, nebo je v ní nějaká chyba. Kóan se používá tak, že tato situace je studentovi předložena a jeho úkolem je tuto situaci doplnit či napravit. Dám vám příklad. Není to slavný kóan – je to můj kóan na dnešní večer.

(K překladateli) Hello!

Překladatel: Bonjour!

Dobrá odpověď! To je správná odpověď. Pokud máme situaci, která vyžaduje nějaké doplnění, je takováto odpověď velmi dobrá. V zenové tradici existuje asi 1700 kóanů a samozřejmě je tu také spousta kóanů netradičních, tedy těch, které nebyly zapsány. Těch je velmi mnoho. Když se ale podíváte na těch tradičních 1700 kóanů, zjistíte, že ve skutečnosti se určité situace takříkajíc v různém převleku vracejí stále znovu a znovu. Učitel, který založil naši školu, z nich vybral deset kóanů a nazval je Deset bran, a později ještě dvě přidal, takže dnes máme bran dvanáct. Základním požadavkem na někoho, kdo se má stát mistrem dharmy, je dokončit těchto dvanáct kóanů. Pokud rozumíte těmto dvanácti, rozumíte ve skutečnosti většině z těch 1700, protože, jak už jsem zmínil, stále se opakují ty stejné typy kóanů.

Proč se kóan používá? Pro jeho použití existují dva důvody. Z hlediska studenta: kóan pomáhá jeho mysli nevím, aby mohla růst. Ukazuje také na to, kde dosud existují nějaká omezení. Je velmi důležité porozumět tomu, co nás omezuje – pak je možné vyvinout úsilí a postupně tyto hranice posouvat dál a dál.

Kóan je ale velmi důležitý i pro učitele. Učitel totiž může díky němu porozumět studentově praxi. Bez kóanu je to celé o mluvení a pokusech vcítit se do toho, co se děje. To se samozřejmě dá dělat taky. Existují mechanici, kterým se stačí zaposlouchat do zvuku auta a už vědí, co je špatně. Ale pokud použijete kóan, je to jako připojit k autu přesné diagnostické zařízení. Díváte se na výsledky a počítač vám sdělí, že špatně je tohle a tohle. Takže je to velmi dobrý nástroj.

Kóanová praxe má ale také svá úskalí. Pokud je někdo ke kóanu připoutaný, může dostat zenovou nemoc. A pokud je to připoutání silné, může se z toho i zbláznit. Mám v Polsku jednoho žáka, který si něčím podobným prošel. Je to brilantní matematik, velmi se však připoutal ke kóanům. Pak začal dělat různé šílené věci. Mnohokrát samozřejmě slyšel, že na to má zapomenout a kóanu se nedotýkat, ale neposlechl. Takže skončil na psychiatrickém oddělení. Nakonec se probudil a začal správně praktikovat a mohl odtamtud bez problémů odejít.

Pak je s kóanovou praxí spojeno ještě jiné nebezpečí, které se někdy objeví – arogance. Trochu to souvisí se samotnou podstatou kóanové praxe. Je proto velice důležité, aby zenoví studenti o tomto nebezpečí věděli. Odpověď na kóan není vlastně zase tak důležitá. Přesto se najdou i studenti, kteří dokážou odpovědět na mnoho kóanů – a pak začnou být namyšlení. „Už jsem odpověděl správně na spoustu kóanů!“

Co je někdy pro lidi těžké pochopit – že odpověď na kóan a dosažení kóanu jsou dvě různé věci. Důležité je kóanu dosáhnout. Z tohoto pohledu nemusí být vlastně kóanů mnoho. Stačí dosáhnout jednoho jediného. Je to jako v bojovém umění. Někteří lidé mají rádi spoustu technik, stát se mistrem v bojovém umění však ve skutečnosti znamená dosáhnout jediné techniky. Mnoho lidí dělajících bojová umění chce spoustu technik, takže jich také spoustu znají, ale ani jedné z nich nedosáhnou.

Každý okamžik našeho života je takový kóan. Proto tento kóan a náš život od sebe nejsou odděleny. Pokud doopravdy dosáhnete kóanu, dosáhnete „života tohoto okamžiku“. A jestliže dosáhnete „života tohoto okamžiku“, pak nejenže ve vašem životě není žádný problém, ale dokážete pomoct i mnoha dalším bytostem.

Doufám, že každý bude ve svém životě praktikovat, bude to zkoušet a zkoušet, snažit se, dosáhne života okamžik za okamžikem a pomůže všem bytostem.

6.13  Udržte si mysl začátečníka

Pro některé lidi je kóanová praxe velmi frustrující, protože chtějí dobrou odpověď. Ale to není smyslem kóanu. Pokud pouze chcete dobrou odpověď, pak je tento kóan mrtvý. Někdo to tak i říká, sám jsem to slyšel: „Tahle kóanová praxe je mrtvá.“ A pro tohoto člověka to tak skutečně je; je totiž silně připoutaný ke kóanu a k odpovědi na něj.

Proto je velmi důležité udržovat mysl nevím. Pokud kóan používáte správně, pomůže vaší mysli nevím růst. Pak pro vás bude vždy živý, bude s vámi rezonovat a nepromění se v cosi mrtvého či schváleného jednou provždy. Někteří lidé si myslí, že kóan je jen tato forma: uhodit do podlahy a pak pronést nějakou průpovídku ve stylu „Obloha je modrá, tráva zelená.“ Ale to nemá s kóany nic společného. Nějakou formu používáme, stejně jako používáme různé formy v každodenním životě. Ať už jsme v zenovém centru nebo se svou rodinou, vždycky používáme nějakou formu. Každá forma má ale nějaký smysl. Doma používáme na jídlo vidličku. Smyslem není vidlička, smyslem je dostat jídlo do žaludku. Stejné je to s těmihle zenovými průpovídkami, které se studenti učí. Pro někoho, jak už jsem řekl, jsou to opravdu jenom průpovídky, a pak je pro něj kóanová praxe mrtvá. To však není správná kóanová praxe.

Viděl jsem takto s kóany pracovat i některé starší studenty. Rád dávám velice jednoduché otázky, i starším studentům. Je velice překvapivé, že často nedokážou odpovědět. Pracují na velice sofistikovaných otázkách, ale na tyto jednoduché otázky odpovědět nedokážou. Nikdo jim už léta takovouto otázku nepoložil, proto už si odpověď nepamatují. Z toho je vidět, že jejich kóanová praxe je mrtvá.

Pokaždé, kdy se s touto kóanovou situací setkáváte, je nová. Právě teď. Proto je jedno, jestli jste na ni už odpověděli, nebo ne. I když začnete přemýšlet „Jak jsem na to předtím odpověděl?“, už to je chyba. Teď jsme v tomto okamžiku. Je to nový okamžik. I kdybyste tu otázku dostali předtím už stokrát a stokrát na ni předtím odpověděli a odpověď si pamatovali, odpovězte teď. Tento okamžik je velice důležitý.

Mysl začátečníka a mysl staršího studenta se velmi liší. Všichni musíme dávat pozor a udržovat tuto mysl začátečníka.

6.14  Přichází utrpení, nebo štěstí

Jednou přišel Buddhu navštívit jakýsi muž a zeptal se: „Buddho, co je tvé učení?“ Buddha tehdy jen správně seděl a neřekl ani slovo. Pouhé mlčení. Muž měl velkou radost, hluboce se poklonil a řekl: „Ó Buddho, děkuji za ti za tvou velkou moudrost, otevřel jsi mi oči a pomohl jsi mi poznat pravdu!“ Pak odešel.

Ánandovi, který byl Buddhovým pomocníkem, to vrtalo v hlavě: „Co se to tady děje?“ A tak se Buddhy zeptal: „Co to mělo znamenat – proč byl ten muž tak šťastný?“ V duchu si říkal: „Co mohl asi tak získat?“

Buddha mu také neodpověděl, jen tiše seděl. Pak řekl: „Ten muž je jako prvotřídní kůň, který se začne hýbat, sotva zahlédne stín biče.“

Někteří lidé takoví jsou. Utrpení nebo žádné utrpení, na tom nezáleží. Dokonce i utrpení, které je od nich daleko, je probudí, protože jim stačí zahlédnout jen jeho stín. Ale většina lidí je jako hloupí koně – musíte je bičovat, aby se dali do pohybu.

Mám moc rád svého bratra. I když udělal v životě spoustu chyb a v důsledku toho si taky hodně vytrpěl. Jednou mi kdosi řekl: „Váš bratr tolik trpí!“ A já na to: „Ještě to není dost, musí trpět víc.“ Ten člověk pak na mě měl zlost: „Proč to říkáte? Je to milý chlapík! Copak nemáte rád svého bratra?“

„Ne,“ odpověděl jsem, „právě naopak. Řekl jsem to, protože ho mám moc rád. On potřebuje víc utrpení. Dosavadní utrpení nestačilo, ještě se neprobudil.“

Řekl jsem to proto, že většina z nás má v životě nějaké štěstí i nějaké utrpení. Existují však prvotřídní lidé, kterým je to jedno – ze všeho se nějak poučí, ať je to cokoli. Vezměte si třeba zenového studenta: ať přijde utrpení nebo štěstí, vždycky to jeho praxi nějak pomůže, proto také usilovně praktikuje.

Většina zenových studentů však bohužel tak dobrá není. Když přijdou poprvé, je to proto, že mají v životě nějaký problém. Pak praktikují a praktikují, možná se jejich život projasní a všechno se postupně zlepší. Potom po nějaké době pochopí, o čem ten zen je, jejich život je fajn, všechno je fajn – a přestanou praktikovat. Někdy si myslí: „Jo! Všechno je praxe, takže všechno je fajn!“ Objeví se líná mysl.

V naší škole máme jednoho učitele, je to relativně čerstvý Dži Do Poep Sa Nim. Znám ho už velmi dlouho, a protože usilovně praktikoval, říkal jsem si, že už je dost dobrý a nejspíš se co nevidět stane učitelem – dlouho předtím, než jsem se jím stal já. Ale pak ze školy zmizel. O deset let později se objevil zničehonic znovu, opět usilovně praktikoval a nakonec se stal JDPSN. Když přijel do Zenového centra v Providence, zeptal jsem se ho: „Kdysi jsi ze školy odešel. Proč?“

Odpověděl mi: „No, to víš… měl jsem hodně práce, čekala mě kariéra lékaře atd. a pak se taky objevil nějaký vztah…“ Jeho život byl tedy najednou velmi plný – dařilo se mu, stal se šéfem dermatologické kliniky v jedné velké nemocnici, pak se zamiloval a jeho život byl moc fajn. Takže zen, zenové centrum, praxe, to všechno zmizelo. A on si užíval života.

„A proč ses tedy vrátil zpátky?“ zeptal jsem se.

„No,“ řekl on, „víš, život mi dal pěknou ťafku.“ (směje se) Neznám podrobnosti toho, co se stalo, neptal jsem se na ně, protože v tu chvíli to vůbec nebylo podstatné. Bylo však jasné, že se v jeho životě muselo objevit nějaké velké utrpení. Všichni dokážeme vidět utrpení v tomto světě, ale pokud je daleko, tak se nás to zase tak moc nedotýká.

Díky médiím se někdy dozvíme o velké tragédii, která se stala někde daleko, a objeví se nějaký pocit. Například po katastrofě způsobené tsunami se objevilo velké množství podpory a lidé přinesli na pomoc velké množství peněz. Ale nakonec se v médiích objeví něco jiného zajímavého a tato tragédie se ze zpráv pomalu vytratí. Takže ať už to bylo cokoli, bylo to daleko a s námi to nemělo zase tak moc společného.

Někdy je proto potřeba daleko přímější zásah. Něco se stane v naší rodině, to nás hluboce zasáhne, nebo se něco přihodí přímo nám. To je to, co mám na mysli, když říkám, že „je potřeba víc utrpení“ – z toho se pak můžeme něco naučit. Velká výzva je, když přicházejí hezké věci, se něco naučit také z nich; pokud to dokážeme, to už je zenová praxe hodně vysoké úrovně.

6.15  Co jsem?

Zenový mistr Seung Sahn řekl: „Nevytvářej, nepřipoutávej se, nekontroluj a nechtěj.“ Pokud dokážete dobře dodržovat tyto čtyři věci, může vaše praxe růst. Většinou je to totiž tak, že máme tendenci neustále něco vytvářet, potom se k tomu připoutávat, pak to kontrolovat, a poté se samozřejmě objeví touha, takže to chceme. A kvůli této touze potom dál vytváříme, připoutáváme se, kontrolujeme a vytváříme víc a víc touhy. To je náš lidský zvyk.

Naše praxe je o tom se tohoto zvyku zbavit. Pokud si každý upřímně položí velkou otázku „Co jsem?“, objeví se nevím. Toto nevím odtíná veškeré myšlení. „Odetnout veškeré myšlení“ je stav před myšlením. Pokud udržujete svou mysl před myšlením, pak nevytváříte, také se k ničemu nepřipoutáváte, nic nekontrolujete, a potom se samozřejmě neobjeví ani touha a nic nechcete.

Ve skutečnosti tato čtyři učení nejsou nutná. Všechna jsou už obsažena ve velké otázce: „Co jsem?“ Naposledy jsem byl na řeči dharmy zenového mistra Seung Sahna před rokem. Jel jsem do Koreje sedět poslední měsíc zimního kjolče. Dnes má škola Kwan Um v Koreji tři různá kjolče (ve třech různých klášterech). Když skončí, všichni jedou do Soulu, do chrámu Hwa Gye Sa. Tradice byla taková, že se zenový mistr Seung Sahn se všemi sešel, všichni se mu poklonili a pak mistr pronesl nějakou řeč.

Všechny nás zavedli do jednoho velkého sálu. Jakmile jsme si všichni sedli, lidé ho přinesli (museli ho přinést) do sálu. Pak jsme se mu poklonili a on pronesl krátkou řeč a čekal na otázky.

To bylo velice zajímavé. Způsob, jakým učil, byl totiž stejný jako způsob, kterým učil, když přijel poprvé do Ameriky. Téměř na každou otázku řekl: „Kdo se ptá?“ Celé jeho učení spočívalo v „Co jsi?“ Bez ohledu na otázku – prostě jen: „Co jsi?“ Vlastně to byla skvělá řeč.

Takže udržujte v sobě toto „Co jsem?“ a pak budou všechna učení s vámi. Všechna jsou uvnitř.

6.16  Nemyšlení

V bojových uměních vám řeknou, abyste moc nemysleli – nepředpokládali, ani nemysleli. Jsou ovšem dva druhy nemyšlení. Někteří lidé se snaží nemyslet, a když pak na ně někdo zaútočí, nedokážou se bránit – jsou celí zkoprnělí, jako by zamrzli. To není správné nemyšlení.

Jiný druh nemyšlení, jak už jsem řekl, znamená, že nemyslím, neočekávám, ale jsem schopen jednat, jsem schopen něco udělat. Takže když na mě někdo zaútočí, dokážu se bránit. První nemyšlení není správné – je připoutáním k nemyšlení. Správné je to druhé nemyšlení, které je dokonale plynulé, úplně otevřené.

Stejně tak existují dva druhy nevím. Malé nevím znamená, že mám nějakou práci, ale nevím, jak ji dělat, nebo se mě někdo zeptá: „Jak se někam dostanu?“ a já nevím, neumím to vysvětlit. Pokud vám připadá, že jste se ztratili, je to jen malé nevím.

Důležité však není malé nevím, důležité je velké Nevím. Pokud máte velkou otázku, pak se toto velké Nevím objeví. Toto velké Nevím znamená, že vaše mysl je jasnější, a když se mysl projasní, všechno se projasní. Pak může přijít také správné jednání a správná řeč. Je to tedy něco jiného než zamrznout, je to jasné?  

6.17  Mír

Mluvíme o míru. V tomto světě mnoho lidí bojuje za mír. Také kvůli němu mnoho lidí umírá. Někdy bojují za mír obě strany a navzájem se přitom zabíjejí.

Když se Buddha narodil, tradice říká, že vyskočil matce z boku. Pak se postavil, ukázal jednou rukou k nebi a druhou k zemi a řekl: „Nad zemí i pod nebem, jenom já jsem svatý.“

O mnoho generací později řekl zenový mistr Džo Džu o Buddhově narození toto: „Kdybych tam tenkrát byl, popadl bych hůl, zabil s ní Buddhu a jeho tělem bych nakrmil hladového psa. Potom by na celém světě zavládl mír.“

Takže – jaký mír?

Řeč malého Buddhy je možná velmi špatná řeč. Protože každý chce mír, ale každý se drží nějakého názoru nebo představy. Nezáleží na tom, jaký názor či jaká představa to je. Ani držet se buddhistických názorů či představ míru nijak nepomůže. Obzvlášť u náboženství je velmi nebezpečné držet se nějaké představy.

Každý chce mír, ale ve skutečnosti každý chce svou „představu o míru“. Pak ovšem nemůže žádný mír být. V okamžiku, kdy tuto svou představu odstraním, už je celý svět v míru.

Proto nám Buddha i Džo Džu dali velmi dobré učení. Vlastně je to velmi prosté. Právě v tomto okamžiku odhoďte všechny své představy. Pak už máte v sobě mír. Je váš. Tehdy je váš zenový výcvik u konce.  

6.18  Aha!

V Koreji jsou mniši dvakrát do roka na tříměsíčním ústraní, kterému se říká kjolče. Jednoho dne během kjolče si vyšel zenový mistr Man Gong na procházku do zahrady. Zrovna tam pracoval nějaký laik. Zeptal se mistra: „Prosím, řekněte mi, zenový mistře, co tihle mniši vlastně dělají – sedí celý den na polštáři a dívají se do zdi?“

Kdybyste byli na místě zenového mistra Man Gonga, jak byste laikovi odpověděli?

Když mu řeknete „Nic“, už to něco je. A on vás potom praští a řekne: „Zenový mistře, udržujte jasnou mysl!“

Možná se dnes večer žádná dobrá odpověď neobjeví. Zítra začínáme třídenní ústraní. Možná se dobrá odpověď objeví po tomto ústraní. Je to takový dárek, dárek nevím. Protože pokud neznáte odpověď, žádný problém. Pak jen udržujte toto nevím. Možná toto nevím není dnes příliš silné. Stále je tu hodně hněvu, touhy, nevědomosti… Ale pokud se budete k nevím stále vracet, bude toto nevím růst. Potom bude pomalu vaší touhy, hněvu i nevědomosti ubývat. Budete praktikovat dál, tedy stále se vracet k tomuto nevím, a jednoho dne – BUM! – budete nekoneční v čase a prostoru! Pak můžete říct: „Aha!“ (udeří do podlahy)

Každým okamžikem všichni stárneme. Tohle tělo možná brzy zemře. Než zemře, mělo by přijít jedno takové „Aha!“.

Dnes večer jsme se každý něčeho vzdali, abychom mohli přijít sem. To znamená, že každý z nás už v sobě má tuto otázku. Všichni už máme toto nevím. Už máme všechno, co potřebujeme. Jediné, co je třeba udělat, je o to pečovat. Je to jako zahrada. Semínko je už tam. Když o něj pečujeme, brzy se objeví ovoce. Ovoce znamená, že je možný celý strom. A pokud je možný jeden strom, je možná spousta stromů. To znamená, že pokud vaše praxe přináší ovoce, může pomoci mnoha bytostem. Mnoho semínek bude zaseto.

Všichni jsme jen jednotlivci a na tomto světě žije několik miliard bytostí. Pokud však praktikujete, má tato praxe velkou sílu. Jeden není jeden.

Doufám tedy, že se všichni budeme okamžik za okamžikem vracet k této otázce: „Co jsem?“ Tak se ptají děti. Je to úplně základní otázka, z mateřské školky. Doufám, že všichni to budeme zkoušet a zkoušet, zkoušet tu cestu, a všichni této mateřské školky dosáhneme. Až dosáhnete mateřské školky, bude možné cokoli. Jednoho dne bude toto „Aha!“ jasné. Potom ho použijte v tomto světě tak, abyste pomohli druhým.  

6.19  Pravý klan

Vzpomínám si, jak jsem kdysi žil nějakou dobu v Kalifornii. Byl jsem docela mladý. S kamarádem jsme si pronajali autodílnu a měli jsme v plánu opravovat auta – chtěli jsme podnikat. Jednou jsme měli malér – vyhodil jsem pojistky. Nemohl jsem nic dělat, správcová byla zrovna pryč. Když se nakonec vrátila, zjistili jsme, že se nám podařilo vyhodit elektřinu v celém domě – a ona našla rozmraženou ledničku a mrazák a byla hrozně naštvaná. Přišla k nám do dílny, vyhodila nás ven a mně řekla: „Běž cizáku! Vrať se tam, odkud jsi přišel!“ Nejsrandovnější na tom bylo, že sama byla Číňanka… (hlasitě se směje)… a moje angličtina byla pravděpodobně lepší než ta její! Ale ona sama sebe vnímala jako Američanku, zatímco já jsem podle ní pravý Američan nebyl. Všichni Indiáni v Americe by samozřejmě mohli říct, že Američani ve skutečnosti nejsou pravými Američany. Lidé prostě vytvářejí tyhle klany a identifikace.

Učitel, který založil naši školu, tomu říkal „zvířecí mysl“ – protože zvířata vždycky drží při sobě a jiné druhy zvířat moc v lásce nemají. Lev se drží se lvem, leopard s leopardem, had s hadem. Ale jakmile se objeví jiné zvíře, zabijí ho nebo sežerou. Lidé dnes fungují stejně. Srbové mají rádi jenom Srby… no, možná mají trochu rádi Rusy (smích). Kdysi měli rádi i Američany! Ale už ne.

Takže ano, vždycky je to takhle pomíchané. Proto je zenová praxe velice důležitá – odstraňuje totiž tuto zvířecí mysl. Potom můžeme dosáhnout pravého klanu – velkého, pravého klanu – neboť naše pravá přirozenost nemá žádné hranice. Tyto hranice vytváříme my – polský, americký, francouzský atd. Ale naše pravá přirozenost žádné takové hranice nemá. To znamená, že naše pravá přirozenost je už v harmonii. Celý vesmír se sjednocuje.  

6.20  Zazen a poklony

Jeden můj kamarád je učitelem v jedné japonské škole meditace. Kdysi mě pozval na jednu konferenci. V průběhu konference byl několikrát čas na otázky a odpovědi – studenti se mohli ptát. Kdosi po mě chtěl, abych řekl něco o poklonách, protože v jejich škole tuto praxi nedělají. Řekl jsem tehdy, že pro některé studenty je praxe poklon lepší než praxe sezení, protože když tito lidé sedí, stále jenom přemýšlejí a přemýšlejí. Poklony znamenají, že se zapojí tělo a zároveň je to praxe pro mysl. Při poklonách se moc přemýšlet nedá.

Potom byl další den opět čas na otázky a odpovědi a hlavní učitelka dharmy tamějšího zenového centra trochu nazlobeně řekla: „Včera jste se zmínil o tom, že poklony jsou lepší než sezení. Ale zazen je nejvyšší praxe. Jak můžete říct, že něco je lepší než zazen?“

Já jsem se jí zeptal: „Můžete mi prosím říct, co je zazen?“ Okamžitě se posadila do správné pozice. Pak viděla, že se usmívám. Zarazila se a začala se kontrolovat: „No, já nevím.“

„Ano, pokud jste pouze připoutaná k této pozici těla, pak je to jen zazen těla. To není pravý zazen. Kdybyste měla jen sedět bez hnutí, byla by slepice mnohem lepší než vy! Udržet tělo v klidu není důležité. Důležité je udržet v klidu svou mysl. Takže ať už jdete, klaníte se, běžíte či jíte, pokud je vaše mysl klidná, je to správný zazen.“

Všichni z toho měli radost. Chápete-li zazen takto, je to pořád totéž.

6.21  Stále před tebou

Zenové učení je velmi jednoduché. Jednou mi v tomhle zenovém centru kdosi řekl: „To tvoje učení je tak naivní…“ Ano, protože učíme pouze „najdi své pravé já“. Co jsi? Každý řekne: „Nevím!“ A my pak říkáme: „Udrž si toto nevím.“ Je to příliš jednoduché. Někdy něco nevidíme, i když je to přímo před našima očima.

V súfijské tradici mají takovýto příběh. Jeden muž vyjížděl každé ráno se svými mezky za hranice za obchodem a večer zase zpět. Celník, který pracoval v ranní směně, byl přesvědčený, že muž něco pašuje. Každé ráno důkladně prohlédl všechny mezky, ale nikdy nedokázal nic najít. Léta běžela a nakonec oba muži odešli do důchodu. A pak se jednoho dne někde potkali. Celník se zeptal: „Hele, dokud jsem pracoval na celnici, podezříval jsem tě, že něco převážíš na druhou stranu. Vím, že už jsi svou práci pověsil na hřebík, řekni mi tedy – pašoval jsi něco, nebo ne?“ Druhý muž řekl: „Jasně, že pašoval!“ „A co?“ zeptal se celník. „Mezky!“ (smích)

Tak to chodí.

Zenový mistr Seung Sahn měl ještě jiné rčení. Často říkával: „Tvůj pravý mistr je stále před tebou.“ Co je vlastně stále před námi? Cokoli, co vidíte, slyšíte, cítíte čichem nebo chutí – už to je váš pravý učitel. Otázka zní takto: Co vás učí? Takhle jednoduché to je. Ale do doby, než uvěříme svým očím, uším, nosu, jazyku atd., do té doby je velmi důležité praktikovat. Protože nakonec právě o tom praxe je. Praxe znamená začít na 100 % věřit svému pravému já. A když věříme na 100 % svému pravému já, můžeme taky věřit svým očím, uším, nosu, jazyku atd.

Pak se podíváte na tuhle zeď a vy a ta zeď se spojíte v jedno. Podíváte se na oblohu a vy a obloha se spojíte v jedno. To znamená, že nebude nic mezi. Nebude mezi vámi žádné „já, můj, mně“. To je velice důležité, protože v tomto světě máme plno problémů. Když se na ně podíváte, co je způsobuje? Je to špatná politika nebo špatná ekonomika? Ať už řeknete cokoli, vždycky můžete jít ještě hloub. Řeknete-li, že za to může špatná politika, co způsobuje špatnou politiku? Jdete-li hloub a hloub, nakonec objevíte tři věci, které stojí za vším, a to je „já, můj, mně“.

Odkud se tyto tři věci berou? Descartes řekl: „Myslím, tedy jsem.“ Takže všechny tyto věci pocházejí z našeho myšlení. Jinými slovy všechny tyto problémy jsou vytvořeny naším myšlením. Když nemyslíte, tak co? – toto „já“ zmizí a objeví se „velké Já“. Říkáme tomu také bódhisattva. Takže když toto malé „já“ zmizí, zůstane pouze jednání pro druhé. Dosažení osvícení či dosažení lásky a soucitu tedy není nic zvláštního. Každý to všechno už má.

Svým způsobem je praxe vlastně odhalováním něčeho, co už v sobě máme: našeho pravého lidského dědictví. Všichni jsme lidské bytosti, proto je velice důležité, abychom se všichni stali 100% lidmi a tohoto dědictví dosáhli. Proto vám přeju, abyste v životě správně praktikovali. A pak se okamžik za okamžikem stávali jasnějšími a nakonec se jednoho dne projasnili úplně, dosáhli osvícení a vysvobodili všechny bytosti z utrpení. A udělejte to rychle!  

6.22  Zenový spánek

Mnoho lidí četlo knihu Zenová mysl, mysl začátečníka, kterou napsal róši Suzuki. Kniha sice ukazuje učení Sótó zenu, který se praktikuje v Japonsku, nicméně udržování mysli začátečníka je přístup, který překonává veškeré hranice mezi školami a styly. V naší škole tomu říkáme mysl nevím. Na názvu ale nezáleží – důležitá je úplná upřímnost a otevřenost mysli při hledání pravdy. To je ta mysl, kterou jsme měli, když jsme začínali praktikovat. Starším studentům, kteří už se praxi nějakou dobu věnují, se bohužel dost často stává, že dostanou nemoc „zenového spánku“, z níž tato původní mysl hledání už téměř, či dokonce úplně zmizela.

Nedávno jsem se zmínil před jedním svým kamarádem, že sice jako lékař určitě pomáhá spoustě lidí, ale že možná trochu zanedbává svou zenovou praxi. Odpověděl mi, že jeho práce je také praxe. To je skvělé, pokud to tak funguje, nicméně mezi pouhým porozuměním a jeho realizací je veliká propast. Jeden významný učitel kdysi dávno řekl: „Jazyk nemá kost.“ Říkat můžeme cokoli, ale dělat to, co řekl můj kamarád, už tak snadné není – tedy pokud se člověk důsledně nevěnuje každodenní formální praxi a pravidelně nechodí na intenzivní ústraní. I pro lidi, kteří už došli daleko, je tu pořád otázka, jaký směr má to, čeho dosáhli. Je to pro mě, nebo pro druhé? Jestliže je to pro druhé, jak můžu nejvíc pomoct? Můžu třeba pomáhat tělu druhých lidí, ale vždycky ne. Proto také studenti vyhledávají podporu zenové komunity, kde by mohli praktikovat, zatímco jiní se do zenového centra nastěhovat nemůžou, zato však pravidelně chodí na ústraní nebo se věnují jiné formě skupinové praxe.

Buddha nás učil „střední cestu“ – vyhýbat se extrémům. To znamená vytvořit mezi různými aktivitami v našem životě určitou rovnováhu. Pokud si nejsme zcela jisti, jak by taková rovnováha měla vypadat, o to víc bychom měli usilovat o praxi ve všech jejích formách, ve všech okamžicích života. Dosáhnout toho ovšem není vždycky úplně snadné.

Pang, osvícený laik žijící v Číně v 8. století, o jehož ženě a dětech se říkalo, že také dosáhli osvícení, prý jednou pronesl před svou rodinou: „Těžké, těžké, těžké – je to jako vzít deset měr sezamových semen a rozházet je po celém stromě!“ Jeho žena odvětila: „Snadné, snadné, snadné – je to jako dotknout se nohama země, když ráno vstáváš z postele.“ Jejich dcera poznamenala: „Ani těžké, ani lehké – sto konečků trávy, patriarchův význam.“

Pokud rozumíme této výměně správně, dokážeme najít správnou praxi v každodenním životě a dokážeme také najít každodenní život v naší praxi. Pokud rozumíme této výměně správně, dokážeme porozumět také tomu, že i když všichni v Pangově rodině střílí ostrými šípy, žádný z nich svými poznámkami netrefí do černého. Jak tedy dosáhneme významu patriarchy? Pokud jej doopravdy dosáhneme, pak se v každém okamžiku vracíme k mysli, se kterou jsme začínali praktikovat. Tím se vyhneme „syndromu staršího učitele“ a můžeme setřást nejtěžší formu nemoci „zenového spánku“.  

6.23  Praxe, když jsme nemocní

Podle tradice spatřil mladý princ Siddhártha čtyři věci, které jím pohnuly natolik, že se vzdal svého pohodlného světského života: starého člověka, nemocného člověka, mrtvé tělo a jogína. Pohled na první tři ho přivedl k vědomí pomíjivosti věcí, čtvrtý mu pak byl podnětem k hledání Absolutna. Siddhártha byl sice ještě příliš mladý a zdravý na to, aby měl s nemocí a nemohoucností nějakou přímou vlastní zkušenost, jejich důležitost v lidském životě si však přesto uvědomil velmi pronikavě.

Většina z nás bohužel tak vnímavá není – potřebujeme nejprve nějakou vlastní nepříjem-nou zkušenost, a teprve potom se zastavíme a začneme hodnotit svůj život a směr. Mluvil jsem s lidmi po infarktu a v mnoha případech jsem slyšel, že až tato zkušenost je naučila umět si vážit v životě každého okamžiku. Někteří z nich byli za svůj infarkt dokonce vděční, protože jim ukázal, že jejich dosavadní žebříček hodnot byl převrácený.

Pro zenové studenty je nemoc jen další příležitostí, jak usilovat o jasnou mysl – od ostat-ních druhů praxe se nijak neliší. Když jsme nemocní, je to vlastně nesmírně cenná situace, protože i u lidí, kteří praktikují, často až hrozba ztráty vlastního těla či jeho schopnosti správně fungovat dokáže podstatným způsobem zpomalit jejich mysl a touhy. V Zápiscích z Modrého útesu najdeme o „praktikování v nemoci“ zajímavý příběh:

          Velký mistr Ma Džo byl nemocný. Hospodář za ním přišel a ptá se: 
          „Mistře, co vaše ctihodné zdraví, cítíte se líp?“ 

          Velký mistr odpověděl: „Buddha s tváří Slunce, Buddha s tváří Měsíce.“    

Dosáhnout významu věty „Buddha s tváří Slunce, Buddha s tváří Měsíce“ znamená do-sáhnout významu „praktikování v nemoci“. Dosáhnout významu „praktikování v nemoci“ znamená dosáhnout svého pravého já, které není zdravé ani nemocné, nemá život ani smrt. Žádná nemoc, od běžného nachlazení po AIDS nebo angínu pectoris, už potom není náš nepřítel. Každá zkušenost je pro nás jen další příležitostí, příležitostí vyrůst – k větší moudrosti, lásce a soucitu.

6.24  Učení v nemoci

Dnes mám špatnou zprávou: zenový mistr Seung Sahn, zakladatel naší školy, je vážně nemocný. Momentálně je v kritickém stavu v nemocnici a pravděpodobně nebude žít dlouho.

Proto budu dnes vyprávět příběh o nemoci. Zenový mistr Ma Džo byl kdysi velmi nemocný. Přišel jej navštívit hospodář a zeptal se: „Mistře, co vaše ctihodné zdraví, jak se vám daří?“ Zní to jako nevinná otázka, ale ve skutečnosti zase tak nevinná není. V pozadí za ní je hospodářova představa, jaký by měl zenový mistr být – že by měl mít nějakou neobyčejnou, zvláštní energii. Jak může jen tak bezmocně ležet v posteli? Hospodář dobře věděl, jak na tom mistr je, nepotřeboval se ptát. Jeho otázka vzešla z jeho kontrolující mysli.

Ma Džo odpověděl: „Buddha s tváří Slunce, Buddha s tváří Měsíce.“

To je velice zajímavé. Rozumem dokážeme pochopit jeho odpověď celkem snadno. Sluneční tvář znamená jas a záři: je to obrázek zdraví. Měsíční tvář znamená bledost, nemoc. Ale Buddha s tváří Slunce a Buddha s tváří Měsíce – pořád je to Buddha. Pokud však přijdete na kóanový rozhovor a někdo se vás zeptá, co to znamená, intelektuální vysvětlení stačit nebude. Musíte najít pravý smysl a ukázat ho. To je slavný kóan.

Mám tu ještě jeden příběh o praxi v nemoci, trochu delší. Kdysi dávno žil v Koreji jeden mladý mnich, který studoval ve škole súter. Jednoho dne se s dvěma přáteli bavili o studiu súter a společně došli k názoru, že čtení súter samo o sobě nestačí. Že v podstatě čtou o něčem, co sami neochutnali. Přišlo jim, že je to stejné, jako kdyby měli hlad a četli si o dobrém jídle – pořád budou mít stejný hlad. Aby získali tohle dobré jídlo a nasytili hlad, musí praktikovat. Proto se rozhodli, že spolu odejdou do hor, najdou si nějaké dobré místo na ústraní a tam budou tři roky praktikovat.

Vzali si s sebou pár nejnutnějších věcí a vyrazili. Cestou se zastavili v jedné vesnici, kde je přivítali a potom ubytovali v jednom domě. V tom domě byla také mladá žena, která se do jednoho z mnichů zamilovala. Viděla ho jen jednou, ale tak ji to zasáhlo, že se rozhodla, že ho získá za každou cenu. Když o tom řekla rodičům, velice se zlobili: „Jak tě jen mohlo napadnout, že se vdáš za nějakého mnicha?“ Ale ona si trvala na svém, stůj co stůj – prostě si toho mnicha musí vzít. Rodině dokonce řekla, že když si ho nevezme, nemá pro ni už dál život smysl – a myslela to doopravdy vážně.

Rodiče si pochopitelně dělali starosti, a tak za mladým mnichem zašli, že si s ním promluví. Omlouvali se: „Naše dcera se dočista zbláznila. Zamilovala se do tebe a chce si tě mermomocí vzít. Nezlob se prosím na nás. Ona to myslí smrtelně vážně, a když si ji nevezmeš, zabije se.“

K jejich překvapení mnich řekl: „Dobře, vezmu si ji.“

To však velice rozhněvalo jeho přátele. „Jak jen jsi mohl něco takového udělat? Zradil jsi svoje mnišské sliby a kromě toho i naši dohodu – a to všechno jen proto, aby ses tady oženil a žil si pohodlný laický život?“

Mnich jenom řekl: „To je v pořádku. Přesto se s ní ožením.“

Rozmlouvali mu to celou noc. Nakonec – byl to jejich kamarád a jeho rozhodnutí jim dělalo starosti. Ale přišlo ráno a on stále trval na svém, a tak to nakonec vzdali. Odešli na své ústraní, a on tam zůstal a oženil se. Mladá žena byla velice šťastná. Hned po té svatbě se však s tím mnichem (vlastně už bývalým mnichem) něco stalo. Vážně onemocněl. Musel ležet v posteli, byl úplně bez energie, nic nedělal. Nemohl moc jíst, dokonce ani neudržel jídlo v ruce. Přišli lékaři, zkoušeli akupunkturu, bylinky, nic však nepomáhalo. Muž jen dál ležel v posteli.

Takže tahle mladá žena svého manžela moc využít nemohla. Vlastně na tom byla ještě hůř, protože se teď o něj musela starat. Čas plynul, ona však byla šťastná i tak – byl to její manžel. Uběhly tři roky. Jednoho dne kdosi zaklepal na dveře. Byli to ti dva mniši, jeho kamarádi, kteří se vraceli ze svého ústraní. Rozhodli se, že se tu zastaví a podívají se, jak se jejich kamarádovi daří. Dozvěděli se, že je velmi nemocný a leží v posteli. Jeden z nich řekl: „Možná je to nějaká špatná karma, protože porušil všechny ty sliby.“ V té chvíli muž vstal, vyšel z ložnice a řekl jim: „Jak jsem zaslechl vaše hlasy, cítím se hned mnohem líp. Jsem tak rád, že jste na mě nezapomněli.“

Všichni měli velkou radost, protože to bylo po třech letech poprvé, co vstal z postele. Řekl jim: „Už to, že jste přišli, už samotná vaše energie mi pomohla natolik, že jsem mohl vstát z postele.“ Mnichy to překvapilo, ale mysleli si: „Kdo ví? Možná to tak doopravdy bylo.“ Rodina nabídla mnichům něco k jídlu a k pití a všichni tam spolu seděli a pili čaj a kávu. Mladý muž řekl svým přátelům: „Tři roky jste praktikovali v horách, zatímco já jsem byl nemocný a ležel jsem tady. Vyprávějte mi o své praxi: co jste se naučili?“

Začali mu líčit, jak praktikovali a jak jim postupně začalo být učení súter jasnější a jasnější. Pokračovali celé dvě hodiny. Když skončili, řekl jim: „To je skvělé, všechna ta praxe v horách, ale mluvili jste tu celou dobu jen o Buddhově řeči. Skutečnou podstatu učení jste mi neukázali.“ Mniši si nebyli jistí, co na to říct, proto odpověděli: „Možná máš něco lepšího, tak nám to pověz ty.“

„Dobře,“ odvětil on. Pak dal pokyn své ženě a ta se za chvíli vrátila s třemi lahvemi vody. On je pověsil na trám a řekl: „Pokud rozumíte Buddhově mysli, rozbijte tyto lahve, aniž byste se jich dotkli.“ První mnich toho přečetl v sútrách hodně o síle mysli, nikde však nebylo napsáno, jak splnit takovýto úkol. Takže i když toho přečetl o různých kouzlech hodně, nevěděl, jak to udělat. Řekl proto, že to nedokáže.

Druhý mnich hodně praktikoval mantru. Zkusil to tedy. Velmi se soustředil na mantru, nestalo se však nic. Nakonec musel přiznat, že ani on netuší, jak na to.

Obrátili se proto ke svému příteli a řekli: „Když jsi tak chytrý, tak se ukaž!“ Muž jednou vykřikl „KATZ!“ a všechny tři lahve praskly, voda však zůstala na místě a vířila. Oba mniši z toho byli samozřejmě paf. Pochopili nicméně také, že ty tři roky, kdy byl jejich přítel v posteli, nebyly jen ztráta času.

Později se tento muž v Koreji proslavil. Byl jedním z mála laiků v zemi, o kterých se ví, že se stali velkým zenovým mistrem.

Skutečnost, že tento muž žil, se zdá být historicky podloženým faktem. Nevím, jestli je ten příběh o třech lahvích pravdivý, či ne. Každopádně to vypadá, že se hodně věnoval „praxi v nemoci“.

V životě se setkáváme s mnoha různými druhy učení. Kdysi dávno však Buddha řekl: „Nevěřte něčemu proto, že je to napsáno v nějaké zvláštní knize. Nepřijímejte něco jen proto, že to někdo významný řekl. Nevěřte něčemu jen proto, že tomu věří většina společnosti. Nejdřív si to otestujte v laboratoři svého života, a teprve když zjistíte, že to funguje, můžete to úplně přijmout a bezvýhradně tomu uvěřit.“ Totéž platí i tady. I dnes večer jste slyšeli různé příběhy a myšlenky. Doufám však, že se nespokojíte jen se slovy a pokud vám něco z toho bude dávat smysl, že to sami vyzkoušíte. Ověříte si to ve svém životě. Když to nebude fungovat, prostě to hodíte do koše. Když ano, použijete to ve svém životě. A použijete to k tomu, abyste pomohli ostatním.

Doufám, že všichni budou pouze udržovat jasnou mysl.  

6.25  Následování zenového mistra Seung Sahna

Smrt zenového mistra Seung Sahna – která je pro nás a pro naše studenty určitě velice významnou událostí – je v podstatě koncem jednoho období. A nejen v naší škole: vzhledem k jeho vztahům a otevřenosti jeho učení také v zenovém světě obecně. Zanechal hlubokou stopu.

Ale teď jsme tu sami za sebe. Teď je na nás, abychom takříkajíc nesli pochodeň dál. Navzdory veškerému jeho úsilí je ve světě stále mnoho utrpení. Ať se snažil sebevíc, tuto práci nedokončil. Teď je to náš úkol.

Jádrem jeho učení bylo pomáhat druhým. Nikdy nemluvil o technice, vždycky mluvil o směru, o praxi. Směr znamená: pro druhé, pro druhé, pro druhé. Proto doufám, že všichni budeme intenzivně praktikovat, dosáhneme svého pravého já a pak budeme tomuto světu skutečně ku prospěchu.  

6.26  Jen procházím

Z řeči dharmy pronesené 1. ledna 2010 v Kwan Yin Chan Lin v Singapuru

Když jsem byl mladý a bylo mi tolik co vám, pořád jsem se honil za štěstím. Ale i když jsem běžel ze všech sil, pořád bylo kousek přede mnou a nikdy se mi nepodařilo jej chytit. Pak jsem potkal svého učitele a můj život se změnil. Jako součást mého výcviku, součást mé praxe jsem od té doby stále utíkal opačným směrem – od štěstí. Problém je, že i když běžím ze všech sil, ono mě pořád dobíhá!

Před pár lety uhranula mnoha lidem jedna slavná kniha. Jmenovala se Tajemství: Tajemství jak se stát šťastným. V podstatě byla o získávání toho, co chceme: když něco chceme, můžeme to mít. A pak jsme šťastní.

Styl tohoto mistra byl úplně jiný. Také Buddhův styl byl úplně jiný. I přístup našeho vynikajícího učitele byl úplně jiný. Máte-li nějakou touhu, ať je jakákoli, objeví se utrpení. Stačí tu touhu odstranit a jste šťastní.

Následující příběh pochází ze židovské tradice. Jednou kdosi navštívil jednoho velmi slavného rabína, velkého učence a svatého muže. Přijel zdaleka, ale když dorazil do rabínova domu, měl s sebou jen malý raneček. Rabín se zeptal: „Jsi zdaleka – kde máš zavazadla?“ Muž odvětil: „Ale… já jen procházím.“

Při rozhovoru si návštěvník prohlížel rabínův pokoj. Byl to velmi slavný a významný rabín, v jeho pokoji však nebylo téměř nic. Jednoduchá postel, jednoduchý stůl, dvě židle. Muž se zeptal: „Rabíne, a kde máte nábytek, věci, kde máte koberec?“

Rabín odpověděl: „Ale… jsem jako ty… jen procházím.“

Jedna z našich súter říká, že když se narodíme na tento svět, přicházíme s prázdnýma rukama. Když zemřeme, odcházíme s prázdnýma rukama. Proto nezáleží, kolik toho v tomto životě nashromáždíme – když odcházíme, není toho moc, co bychom si s sebou mohli vzít.

6.27  Slovinský kóan

Zenový mistr Wu Bong: Během jednoho rozhovoru jsem dostal zajímavou otázku – slovinský kóan. Na lavičce sedí tři ženy. Jedna je vdaná a dvě jsou svobodné. Všechny tři jedí zmrzlinu. Jedna nejí moc dobře a zmrzlina jí kape dolů. Druhá žena jí normálně. A třetí žena se snaží zmrzlinu vycucnout, protože ta se rozpouští. Která z těch tří je vdaná?

Student: Možná ta, co se snaží zmrzlinu vycucnout (smích).

ZMWB: Proč by právě tahle měla být vdaná?

Student: Protože nedává pozor, co jí, možná přitom myslí na manžela…

ZMWB: Nikoho nic nenapadá? Dobře, tak já vám to prozradím. Je to ta, co má na prstě prstýnek (smích). To je ta takzvaná správná odpověď. I když já třeba svůj snubní prsten nenosím, takže vždycky to taky neplatí.

Jinak je to ale přesné – jak moc lidé ulpívají na slovech. To, jak někdo jí zmrzlinu, vám samozřejmě nic neřekne. Musíte se podívat na něco jiného. A právě takové jsou často i kóany. Spousta slov, ale ta vám ve skutečnosti moc nepomůžou. Když za nimi jdete, nemůžete kóanu porozumět. Ujde vám jeho podstata. Když však budete praktikovat, naučíte se na slovech nelpět. Celý tento svět ulpívá na slovech.

6.28  Setkání zvířat na statku

PŘEVYPRÁVĚNO

Nahrávku tohoto vtipu zenového mistra Wu Bonga se nám nepodařilo najít, což je škoda, protože mnoha lidem ujde napoprvé jeho pointa. Je to však skvělé učení dharmy. Přinášíme jej tedy alespoň tak, jak jsme si ho dokázali zapamatovat.

Jednoho dne svolal pes setkání všech zvířat ze statku. Řekl jim: „Zaslechl jsem hospodáře, jak říká své ženě, že zítra přijede důležitá návštěva a že k obědu bude nějaké maso. Určitě všichni souhlasíte s tím, že musíme nějak pomoci. Potřebujeme dobrovolníka. Já to bohužel být nemůžu, protože mám důležitý úkol hlídat naše hospodářství, odhánět zlé lidi a divoká zvířata a na vás na všechny dohlížet.“

Po psovi promluvil kůň: „Já bych se samozřejmě přihlásil, bohužel však musím tahat pluh. A pokud zítra přijede nějaká návštěva, zapřáhnou mě do vozu, až pro ni pojedeme, a pak ji zase budu muset odvézt domů. Je mi líto, ale já to být nemůžu.“

Kráva řekla: „Ráda pomůžu. Náš statek na mně však závisí, protože dávám mléko, nejen pro zítřejší návštěvu, ale každý den. Beze mě by nebylo mléko, ani máslo, ani sýr. Obávám se, že kvůli tomuto důležitému úkolu se jako dobrovolník přihlásit nemůžu.“

Všichni se podívali na kohouta. Ten načepýřil peří a řekl: „Asi jste všichni zapomněli, že i já mám nějakou práci – musím všechny ráno probudit. A pokud uvažujete o slepicích, tak ty zase musejí snášet vejce. Co by bylo jídlo bez vajec? Je mi líto, ale nikdo z nás nemůže této věci napomoci.“

Ovce řekla: „Skopové maso je výborné, mě tu ale pěstují pro vlnu – na konci zimy tu musím být na stříhání, aby bylo dost vlny na oblečení.

Všichni se podívali na prase.

Prase se podívalo na ně.

Všichni se dál dívali na prase.

„Myslím, že se potřebuju vykoupat,“ prohlásilo prase nakonec.

6.29  Kdo ví?

Tohle je další příběh z židovské tradice. Kdysi dávno žil na jednom malém městě rabín, který byl známý tím, že dělal každý den se železnou pravidelností totéž. Každé ráno ve stejnou dobu vstal, nasnídal se a pak se vydal do malé školy vedle synagogy a tam studoval židovská písma, dokud nebyl čas jít domů. Nic jiného nedělal. Pokaždé se opakovalo totéž, ve stejný čas jako kterýkoli jiný den.

Jednoho rána, právě když přecházel hlavní náměstí cestou do synagogy, ho zastavil místní strážník. Snažil se být milý a zeptal se: „Tak kampak máte, milý rabíne, namířeno?“

Rabín řekl jen: „Já nevím. Kdo ví?“

„Ha ha ha,“ smál se strážník, „vy jste mi ale šprýmař. Každý den touto dobou jdete do synagogy. To přece ví každý.“

Rabín opět řekl jen: „Kdo ví?“

Strážníka to trochu namíchlo. Snažil se být milý a tenhle rabín si tu z něj tropí šprťouchlata. Řekl: „Ale no tak, rabíne, pracuju v tomhle městě už dvacet let a vy každý den děláte totéž.“

Ale rabín opět řekl jen: „Kdo ví?“

Strážníka to dožralo. Myslel si, že si z něj rabín utahuje, že ho zesměšňuje a uráží, a tak ho zatkl. Právě když ho zavíral do městského arestu, mu rabín řekl: „Vidíš, já ti to říkal. Kdo ví?“

Vlastně je to velmi vážný příběh, protože co se stane, to neví nikdo z nás.

6.30  Rabín, jeho pomocník a pes

Mám tu ještě poslední příběh. Je také z židovské tradice. Vypráví o rabínovi a jeho pomocníkovi, jak šli spolu po vsi a kde se vzal, tu se vzal zlý pes. Bylo celkem zjevné, že si vybral rabína za svůj cíl. Rabín proto nezaváhal, zvedl svoje roucho a začal utíkat. Za ním v patách jeho pomocník. Běželi rychle, a protože pes věděl, že se nesmí příliš vzdálit od domu svého pána, za chvíli byli mimo nebezpečí. Měli štěstí.

Pomocník však byl velmi nešťastný. Řekl: „Rabíne, já tomu nerozumím. V Písmu se praví, že svatému muži žádná bestie neublíží. Vy jste svatý muž. Copak se Písmo mýlí?“

Rabín odpověděl: „Vůbec ne. Písmo má naprostou pravdu. Problém je v tom, že ten pes to nečet!“

bonyo